Přírodní výběr dává zcela jednoznačně přednost živočichům, kteří si v životě vedou nejzdatněji. Proč tedy zvířata zdánlivě plýtvají energií při hraní? Je možné, že evoluce vybírá zrovna ty hravé, neboť hravost je svým způsobem právě zárukou přežití, rozmnožení se a zachování rodu.
Různé typy her mláďat pak mají různorodý účel. Většina z nich však obecně představuje způsoby, jak si procvičit neustále rostoucí tělo. Například pro malá lvíčata je život jedinou nekončící hrou. Ta se lehce může změnit v zápas, při kterém se lvíčata škrábou, koušou a převalují sem a tam. Trénují tak na budoucí lov, který může být i nebezpečný. Hrou si však malí lvi nacvičí pro lov potřebné úkony a projdou tak bezpečnou výukou, při které ještě chyby nevyústí ve smutný konec. Hra s ostatními mláďaty ze smečky je důležitá při osvojování si způsobů sebeobrany.
Řízené útočné hry mohou být neocenitelné v případných budoucích bitvách. Například kolouchové jelenů často hrají hru „na obránce“ – jeden kolouch vyšplhá na skalku nebo na pařez a brání vstupu všem ostatním. Dovednosti rozvíjející se při této hře, přetlačování a zápasení, se budou později v dospělosti hodit při vzájemných bojích jelenů v říji o laně do svého harému.
Přestože většinu zvířecích her charakterizují pouze předstírané boje, někdy se jejich průběh může i poněkud vymknout kontrole. Dospívající samci jakéhokoli druhu samozřejmě hrají „tvrději“ než jejich mladší sourozenci. V takovém případě je nutné, aby do „výuky“ zasáhli rodiče, neboť mladší sourozenec by tak velice snadno mohl dojít i k úhoně. Rovněž tato zkušenost však mladší mláďata učí – aby poznala meze svých schopností.
Protože plácnutí a provokování si může jedinec špatně vyložit, zvířata, která si chtějí pouze jen zadovádět, musí dát partnerům jasně na srozuměnou, že se skutečně jedná pouze o přátelské pošťuchování. Hra začíná úsměvem. Když mají například šimpanzi hravou náladu, na jejich tváři se objeví téměř lidský výraz – doširoka otevřou oči, našpulí rty a pootevřou ústa. Zuby však vůbec neukazují, neboť šimpanzi, stejně jako i všichni ostatní lidoopi, dávají vyceněním zubů najevo agresi. Také u psů vybízí „úsměv“, který vypadá docela jinak než zlostné vrčení, k přátelské hře…
Možná si právě teď pomyslíte, že zvířecí a dětské dovádění má k sobě opravdu velmi blízko. A ve skutečnosti nejste daleko od pravdy. V dobách dřívějších, kdy naše instinkty nebyly zdaleka v takové míře „otupeny“ kulturní společností, byly i lidské děti vedeny k mnohem širšímu a rozmanitějšímu rozvoji svých fyzických schopností, které později, v dospělém životě, zcela určitě zúročily…
