I když se o Ludvíku Vaculíkovi říká, že je největším českým fejetonistou od dob Karla Čapka, mnozí lidé jeho tvorbu ani neznají. Kvůli své ostré kritice režimu si totiž v roce 1968 zadělal na pořádné problémy a až do jeho pádu v roce 1989 mu knihy vycházely pouze samizdatem. A bouřlivákem byl nejen v politice, ale i v milostném životě.
Ludvík Vaculík se narodil v roce 1926 nedaleko Zlína, a tak není divu, že se stal jedním z „mladých Baťových mužů“. Po válce ale odešel do Prahy studovat na novináře. Na rodný kraj však nikdy nezapomněl a někdy dokonce psal i v rodném valašském nářečí. Než se ale začal věnovat psaní, pracoval jako vychovatel. Právě reportážní zápisky z výchovy učňů v knize Rušný dům mu otevřely dveře do světa literatury. A mezi vychovateli si našel i svou ženu Madlu, která s ním přes jeho četné nevěry zůstala 66 let.
2000 slov
Vychovatelství pro něj podle Madly nebylo. „Měl nápady, co by se mohlo s dětmi dělat, ale osobní styk mu nešel. Když on jim něco vysvětlil, tak oni řekli: ‚Soudružko, prosím vás, pomůžete nám? My tomu nerozumíme.‘ Tak já jsem ho ještě přetlumočovala,“ vyprávěla později pro Paměť národa.
A tak Vaculík začal psát nejprve pro Rudé právo, pak pro Besedu venkovské rodiny, pro Československý rozhlas a nakonec pro Literární noviny. A potom v červnu roku 1968 sepsal manifest 2000 slov. Konzervativní křídlo komunistů považovalo tento text za jednu z příčin srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy – podle Brežněva totiž dokazoval, že komunistům se situace v zemi zcela vymkla z ruky.
„S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem,“ napsal v něm mimo jiné Vaculík. „Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím,“ zhodnotil poválečný vývoj Československa. Pod 2000 slov se podepsalo 150 tisíc lidí, mezi nimiž byla i řada významných osobností, například Jan Werich, Jaroslav Seifert, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Věra Čáslavská, manželé Zátopkovi, Rudolf Hrušínský nebo Jiří Menzel. Pro komunisty, dokonce i ty reformní, byl však manifest příliš radikální a v období normalizace byli pak mnozí z jeho signatářů pronásledováni.
Český snář
Vaculík se ocitl na indexu také a publikovat už nesměl. Pro své knihy i literární díla svých přátel z disentu proto založil v roce 1972 samizdatovou edici Petlice. O práci undergroundového vydavatele v reálnému socialismu i o vztazích mezi někdejšími odpůrci režimu napsal v roce 1979 deníkový Český snář, který se například v anketě stanice Vltava umístil na devátém místě mezi nejdůležitějšími českými prózami z let 1918 až 2018. Kniha ovšem vyvolala i silné kontroverze.
„Ludvík to následně mezi některými z nás neměl moc dobré,“ napsal po autorově smrti Petr Pithart, jeden z těch, o kterých je v knize řeč. Podle něj ale Vaculík svou knihou vysvobodil hrstku „ztroskotanců a samozvanců“ (jak se o disentu vyjádřilo Rudé právo z 6. února 1977) z ghetta.
To ženské pokolení!
Vaculík ovšem v knize nešetřil ani sám sebe. Se sebemrskačskou otevřeností v ní popisuje nejen svůj vztah s Madlou, se kterou vychovával tři syny, ale i s dalšími milenkami. Dlouhé roky byla jednou z nich i spisovatelka Lenka Procházková, se kterou měl syna a dceru.
Těch milenek měl tolik, že dokonce ani na jeho pohřbu si farář neodpustil připomenout ženám, aby se nedopouštěly cizoložství, nechaly ženaté muže na pokoji a nekradly je jejich manželkám a dětem. I podle Vaculíka totiž za jeho nevěry mohlo ženské pokolení, které ho svádělo ke špatnostem.
Český snář: 5. března 1979
Pan Václav přijel do svého pražského bytu. Přede dveřmi se mu usadili policajti, nikoho nepouštějí k němu, ani on nesmí ven. Napsal o tom dopis ministru vnitra, který jsem četl. „Příslušníci SNB, kteří můj byt střeží, mi dokonce řekli, že je jim jedno, jestli doma umřu hlady, a že mi rádi opatří rakev.“
Je to hrůza obludná jak válka. Její pouze menší rozloha není hlavním klasifikačním znakem. O povaze režimu nerozhoduje přeci to, jak jedná s deseti miliony poslušných, nýbrž to, jak se zachová k jednomu neposlušnému. Na tom se ukazuje jeho poměr k myšlence, k lidské osobnosti, k právu. Prozradiv svou špatnou povahu, je zřejmě kdykoli schopen rozšířit své nepřátelství na jakýkoliv počet lidí, takže jenom jakási neznámá administrativní záhať dělí nás od masových hrobů. Myslím, že po Pavlu Kohoutovi si teď vybrali pana Václava pro detailně pečlivý duševní teror. Mohl jsem to být také já. Můžu být, kdykoli, záleží na mně.
