Valentin Petrovič Katajev (28. 1. 1897 – 12. 4. 1986) pocházel z Oděsy, kde vyrůstal v rodině velmi vzdělaného učitele a jeho manželky, dcery generála. Ačkoliv prožil celkem 64 let svého života v Moskvě a Pěredělkině, „spisovatelské vesnici“ blízko Moskvy, podle chování a řeči zůstal Katajev Oděsanem (rusky Odesitou) až do konce svého života.
V době první světové války bojoval na frontě jako dobrovolník, aniž by ukončil aspoň střední školu. V bojích byl třikrát zraněn a dvakrát zasažen plynem. V té době také začal působit jako válečný zpravodaj a dopisovatel, k čemuž se vrátil i během Velké vlastenecké války. O účasti Katajeva v občanské válce se toho ví málo. Podle sovětské oficiální verze a jeho vlastních vzpomínek bojoval na jaře roku 1919 jako příslušník Rudé armády. Existuje však domněnka, že dobrovolně sloužil v Bílé armádě generála Děnikina, soudě podle některých náznaků v jeho díle. Od roku 1922 žil Katajev v Moskvě, kde pracoval v novinách.
Mezi Katajevova nejznámější díla patří kniha „Na obzoru plachta bílá“ inspirovaná revolučním rokem 1905, jak jej zažil jako dítě v rodné Oděse. Dalším jeho velmi známým dílem „Syn pluku“ odehrávající se v době Velké vlastenecké války a popisující osud nezletilého sirotka Váni Solnceva, kterého se ujme jednotka průzkumníků. Kromě toho Katajev napsal velké množství esejů, povídek a novinářských článků. Od šedesátých let 20. století převažují v jeho díle autobiografické prvky, např. Živá voda, Tráva zapomnění, Kouzelný Oberonův roh).
Zatímco v literatuře se Katajevovi dařilo, na šťastné manželství si musel počkat. V roce 1921 se oženil s Ludmilou Geršuninovou a k rozvodu došlo hned následující rok. Druhé manželství, které vydrželo 13 let a zůstalo bezdětné uzavřel Katajev v roce 1923 s Annou Sergejevnou Kovalenkovou (1903 – 1980). Do třetice si Katajev vzal za ženu Ester Davydovnu Brennerovou (1913 – 2009), přičemž se podle dostupných dat konec druhého a začátek třetího manželství zřejmě překrývají a Katajev se s Ester oženil dříve, než se rozvedl Annou. Podle blízké přítelkyně rodiny to bylo úžasné manželství, ve kterém se narodily dvě děti – v roce 1936 dcera Jevgenija a syn Pavel (1938 – 2019).
Ke konci života se Katajev angažoval i politicky, byť ne v souladu s dobou. V roce 1966 podepsal dopis dvaceti pěti kulturních a vědeckých osobností adresovaný generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru KSSS Brežněvovi proti rehabilitaci Stalina a v roce 1973 dopis skupiny sovětských spisovatelů do novin Pravdy o Solženicynovi a Sacharovovi. Zemřel 12. dubna 1986 a byl pohřben v Moskvě na Novoděvičském hřbitově.
Katajev se stal jedním z nejznámějších sovětských spisovatelů, i když s nejednoznačnými osudy. Na jednu stranu byl oceňován vyznamenáními (Stalinova cena, Hrdina socialistické práce) a byl vnímán jako úzce spjatý se sovětským režimem. Na druhou stranu byl citlivým a původním spisovatelem s bezmeznou fantazií, podporoval inovátorskou práci nových autorů a popisoval i to, co chtěla oficiální sovětská historie potlačovat. Také patřil mezi malou skupinu spisovatelů-nestraníků v moři spisovatelů-komunistů, ale postavení si v ní dokázal uhájit více než přesvědčivě. Možná i proto, že na rozdíl od mnohých z nich opravdu psát uměl.
