Viktor Někrasov byl z matčiny strany potomkem starověké šlechtické rodiny Motovilovů a velmi dobře si rozuměl s babičkou-šlechtičnou. Než se Viktor 17. června 1911 narodil, jeho matka Zinajda pracovala jako lékařka a žila se starším synem Koljou a svou matkou v Kyjevě. Otec Platon byl zaměstnán v bance ve městě Petropavlosk. V roce 1912 odjela Zinajda se syny a s matkou do Lausanne a pak do Paříže, kde se stýkali s mnohými politickými emigranty. Po třech letech se rodina vrátila do Kyjeva. Otec zemřel v roce 1915 na infarkt.
Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
V roce 1919 rodina poslala Viktorova staršího bratra Kolju kvůli hladomoru do městečka Mirgorod, kde babiččin příbuzný, doktor Ernov, pracoval v sanatoriu a chlapec se tam mohl aspoň jakž-takž najíst. Jednou však ho kontrolovala hlídka Rudé armády a protože Kolja mluvil pouze francouzsky, obvinili ho rudoarmějci na místě ze špionáže, ihned zastřelili a tělo hodili do řeky.
V letech 1917 – 1929 Viktor Někrasov navštěvoval různé školy – obchodní, pracovní a průmyslovou školu železničního stavitelství. Pak rok pracoval na stavbě nádraží v Kyjevě a od roku 1930 do roku 1936 studoval v Kyjevě na Fakultě architektury Kyjevské národní univerzity stavebnictví a architektury. Souběžně s tím navštěvoval divadelní studio při Kyjevském divadle. Až do roku 1941 potom vystupoval jako herec a divadelní výtvarník v různých divadlech, např. ve Vladivostoku, Kirovu nebo Rostovu na Donu.
V Rostově se Někrasov stal členem divadla Rudé armády, které ystupovalo ve vojenských posádkách a táborech. Po přepadení SSSR Německem 22. června 1941 války, herci žádali, aby byli odveleni na frontu. Z celého souboru byl odveden pouze Někrasov, protože měl vojenskou odbornost ženista, které armáda potřebovala, a bylo jich málo. Bojoval u Charkova a účastnil se bitvy u Stalingradu v její nejtěžší fázi, bojů o Mamajevovu mohylu. S armádou došel Někrasov až do Polska. Ještě za války, roce 1944 vstoupil do komunistické strany. Po druhém zranění v roce 1945 byl hospitalizován a demobilizován v hodnosti kapitána. Získal celkem tři válečná vyznamenání, např. právě za obranu Stalingradu.
První literární úspěch si vydobyl dílem „Ve stalingradských zákopech“, které vyšlo v SSSR v roce 1946 (česky poprvé 1948) a bylo jednou z prvních knih popisujících válku, pokud to doba umožnila, pravdivě.
Postupně se Někrasov začal angažovat i celospolečensky. V roce 1959 poprvé vyjádřil v tisku svůj nesouhlas s tím, že v Babím Jaru u Kyjeva na místě hromadné vraždy Židů v roce 1941 (cca 33 000 obětí) a dalších občanů SSSR na tomtéž místě během války (desetitisíce osob) měl být vybudován fotbalový stadion. V roce 1966 vystoupil veřejně k 25. výročí těchto událostí a vysloužil si tím obvinění z organizace masových sionistických shromáždění. To, že nakonec v Babím Jaru místo fotbalového hřiště nakonec v roce 1976 přece jen vybudován památník, je též Někrasovova zásluha. Mezitím, v letech 1957—1962 bylo Někrasosovi umožněno navštívit několik kapitalistických států – Francii, Itálii, USA, Belgii, Itálii. Jeho cestopisné dojmy byly kritizovány za poklonkování Západu. V roce 1966 Někrasov spolupodepsal dopis pětadvaceti pracovníků vědy a kultury adresovaný Brežněvovi, který tehdy byl již druhým rokem prvním tajemníkem KSSS. V dopise podepsaní nesouhlasili se Stalinovou rehabilitací.
To už se ale pomalu schylovali k Někrasovově perzekuci. Pro své „liberální postoje“ obdržel v roce 1969 stranickou důtku a „přestaly“ mu vycházet knihy. Tou poslední vydanou v SSSR bylo v roce 1971 dílo „V životě a dopisech“ (В жизни и в письмах, česky nevyšlo). Zákaz tisku dalších knih nebyl nikdy oficiálně vysloven, stejně jako se to dělo v podobných případech u nás. Z knihoven také začaly „nenápadně“ mizet jeho dříve vydané knihy. V roce 1973 byl Někrasov vyloučen z komunistické strany. Při domácí prohlídce v roce 1974 mu byly zabaveny rukopisy a nelegální tiskoviny. Spisovatel byl nato po šest dnů během mnoha hodin vyslýchán, zřejmě bez žádaných výsledků. Nakonec, už to byla léta sedmdesátá a ne padesátá.
Od března do května 1974 se Někrasov stal předmětem několika provokací ze strany státní moci. V Kyjevě i Moskvě byl na ulici třeba zadržen policií po záminkou ověření totožnosti, poté byl propuštěn s omluvou nebo častěji bez ní. 20. května 1974 napsal Někrasov osobní dopis Brežněvovi, ve kterém konstatoval, že se stal nepohodlným, že však neví komu. A požádal o umožnění odjezdu ze Sovětského svazu na dva roky. To zůstalo bez odpovědi. Někrasov se tedy rozhodl pro „průzkum bojem“ a v červenci 1974 požádal spolu se svou ženou, herečkou Galinou Bazij (1914 – 2000), o výjezdní doklady na dvouměsíční cestu k příbuznému do Švýcarska. Ty obdrželi a vycestovali do Švýcarska a později do Paříže.
V SSSR však zůstal Galinin syn z prvního manželství Viktor Kondyrev (nar. 1939) se ženou a se synem, protože nedostal povolení opustit zemi. Někrasov za této situace požádal o pomoc Louise Aragona, kterému se sovětské vedení chystalo udělit „Řád přátelství národů“. Aragon tedy na sovětském velvyslanectví oznámil, že veřejně odmítne tuto poctu, pokud nebude umožněno Viktoru Kondyrevovi a jeho rodině odejet ze země. Tato pohrůžka zabrala a Kondyrev se ženou a synem v roce 1976 dostal povolení odjet do Paříže, ke své matce a nevlastnímu otci.
V cizině se Někrasov začal stýkat s dalšími ruskými, více či méně protisovětsky orientovanými emigranty, např. s V. Nabokovem (1899-1977), věnoval se žurnalistice a stal se šéfredaktorem časopisu Kontinent a působil i v rádiu Svobodná Evropa. V roce 1979 byl Viktor Někrasov zbaven sovětského občanství kvůli činnosti „neslučující se s vysokým postavením občana Sovětského svazu“ a v roce 1983 získal občanství francouzské. Dožil na předměstí Paříže, kde zemřel 3. září 1987na rakovinu plic. Byl pochován na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois, kde odpočívají tisíce dalších ruských a sovětských emigrantů.
Pro úplnost dodejme ještě to, že Viktor Někrasov byl až druhý literát toho příjmení. Tím prvním byl ruský básník, spisovatel a kritik Nikolaj Alexejevič Někrasov (1821 1877), představitel tzv. naturální školy oblíbený v radikálních a liberálních kruzích tehdejší ruské inteligence.
