Letošního 29. ledna také uplynulo 100 let od Mňačkova narození ve Valašských Kloboukách na Moravě. Dětství a mládí prožil v Martině na Slovensku. Získal lékárnické vzdělání, ale pracoval i jako stavební dělník. Po rozbití Československé republiky v roce 1939 se mladík snažil neúspěšně projít do Sovětského Svazu.
V roce 1940 to zkusil znovu přes německo-nizozemské hranice. Němci ho chytili, odvlekli do koncentračního tábora, odtud na nucené práce do Německa. V roce 1944 se mu podařilo uprchnout a přidat se k partyzánům. Bojoval spolu s ploštinskou skupinou, která operovala na východní Moravě. Utrpěl těžké zranění, ale přežil. Z těchto zážitků se pak zrodil Mňačkův slavný román „Smrť sa volá Engelchen“ (1959), později úspěšně zfilmovaný režiséry Jánem Kadárem a Elmarem Klosem.
Válečné zkušenosti přispěly k tomu, že v roce 1945 jako mnoho jiných vstoupil Mňačko z přesvědčení do řad komunistické strany. Žurnalistickou činnost začal v denících „Rudé právo“ a „Pravda“, působil jako šéfredaktor časopisu „Kulturní život“. V polovině padesátých let si zvolil svobodné povolání. Vycházely jeho básnické sbírky, vytvořil několik divadelních dramat. Stal se prominentním novinářem, ale nezaprodal se, viděl jasně chyby režimu. Neváhal vrazit pár facek vysokému funkcionáři.
V roce 1963 publikoval velmi otevřené dílo „Opožděné reportáže“, jehož význam bývá srovnáván s knihami Alexandra Solženicyna. Dodnes vyvolává hrůzu a hořkost. Mňačko v něm odkryl pozadí politických procesů, křivd a otřesných přehmatů padesátých let. Ukázal na ideologické i lidské mechanismy, které je působí. Po více než půl století je zřejmé, do jaké míry jsou nadčasové. K tématu se Mňačko vrátil v lehce groteskní novele „Jak chutná moc“ (1967), působivé alegorii o totalitním režimu a korumpující touze po vlivu, která pohlcuje politiky. Příběh se dočkal divadelní adaptace.
Od roku 1948 do roku 1968 procestoval Mňačko v úloze dopisovatele řadu zemí na Východě i Západě. Své dojmy a poznatky z cest vtělil do knih reportáží, např. o procesu s Adolfem Eichmannem. Nejčastěji pobýval v Izraeli; tam také na podzim 1967 emigroval na protest proti postoji československé vlády k arabsko-židovské válce. Orgány ČSSR zbavily spisovatele státního občanství, odebraly mu titul zasloužilého umělce, který mu byl dva roky před tím udělen, a vyloučily jej z KSČ. Z exilu se zanedlouho vrátil rehabilitován: obrodný proces a Pražské jaro 1968 nabíraly na síle.
O zbytek iluzí připravila Mňačka srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Podepsal protest proti okupaci; hrozilo však, že ho Sověti zatknou. Opět emigroval – jen s taškou knih a holicím strojkem. Následovala nová ztráta občanství a členství ve Svazu slovenských spisovatelů za „zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturismus“. Mňačkova díla se dostala na index, stáhli je z knihoven a skartovali, jeho texty zmizely z učebnic.
V exilu (Izrael, NSR, Rakousko) se Ladislav Mňačko věnoval intenzivně psaní, publikoval zejména v německém jazyce. Vznikaly scénáře pro televizi a osm prozaických titulů: satirický román „Soudruh Prášil“, soubory esejí „Agresoři“, „Sedmá noc“ („Zkušenosti a obžaloba jednoho komunisty“) a další díla. Byl úspěšný, ale hned začátkem roku 1990 prodal dům v Rakousku a vrátil se Československa.
Jenže stát se brzy připravoval na rozdělení, proti němuž zklamaný spisovatel rozhodně vystupoval. A emigroval naposledy: v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu v nově vzniklé České republice. Přesto jej to táhlo na milované Slovensko – alespoň na návštěvu… Koncem února roku 1994 zemřel v Bratislavě na zástavu srdce.
Památku nebojácného člověka, skvělého žurnalisty a spisovatele připomíná Mňačkova pracovna, která byla z jeho pražského bytu přenesena do Malé vily Památníku národního písemnictví v dejvické Pelléově ulici.
