Mladík s talentem
Sergej Alexandrovič Jesenin se narodil v roce 1895 v kupecké rodině, ale dětství strávil u svých prarodičů. Nekonečný ruský venkov mu byl však malý, a proto se sotva osmnáctiletý vydal do Moskvy. Měl talent, za dva roky již publikoval a ve dvaceti se přestěhoval do tehdejšího hlavního města Sankt Peterburgu. Brzy se stal hvězdou salonů, měl plavé vlasy a dětskou bezelstnou tvář, jež mu vydržela až do smrti.
Láska k ženám, alkoholu a Rusku
Stejně silně jako psaní básní miloval Jesenin alkohol i ženy. Žil naplno. V roce 1918 se již jako slavný básník vrátil do Moskvy, kde potkal první osudovou lásku – americkou tanečnici Isadoru Duncan. Oženil se s ní, byť byla o patnáct let starší než on, a oba novomanželé vzápětí odjeli do ciziny. Jesenin tam ale nenašel štěstí. Nedomluvil se a nikdo ho neznal. Chybělo mu i Rusko, jeho lidé, příroda, duše, a tak uprchl od ženy zpátky do Moskvy.
Temné verše opilce
Někdy tou dobou se jeho život zlomil a nadvládu nad Jeseninovým osudem převzal alkohol. Začaly ho válcovat už jen pitky, rvačky či milostné skandály. I v jeho básních stále častěji zaznívaly temné tóny. Například v poemě Černý nepřítel, jež je odrazem stavů, v nichž se nacházel. Přes své bohémství se potřetí oženil, tentokrát s vnučkou spisovatele Tolstého. Asi nikoho nepřekvapí, že manželství opět ztroskotalo. Jesenin se poté začal potápět hlouběji a hlouběji: neustále sháněl peníze na vodku a téměř nikdy nebyl střízlivý. Přesto nebo právě proto v tomto období napsal své nejlepší verše. Jako by se jeho život sám hnal čím dál děsivějším tempem, jako by tušil, že už mu nic jiného nezbývá v tom krátkém životě, kde zazářil jako nejjasnější kometa.
Poslední cesta do Sankt Peterburgu
Když se mu blížila třicítka, Jesenin se oženil počtvrté a naposledy. Ale ani nový vztah nedokázal zabránit nekonečnému propletenci těžkých depresí a alkoholových úletů. Jeho bližní se ho znovu pokusili zachránit, když jej odvezli do psychiatrické léčebny. Jesenin však dávno věděl, že jakákoliv pomoc je marná. Krátce po hospitalizaci z ústavu uprchl a vydal se vlakem na svou poslední cestu do Sankt Peterburgu.
Dopis psaný vlastní krví
Ubytoval se v hotelu Angleterre, kde se svými přáteli uspořádal hostinu. A při té příležitosti předal svému příteli Volfu Erlichovi „jen tak mimochodem“ lístek a zdůraznil mu, aby si text přečetl až někdy později. Dopis psaný jeho krví obsahoval jen pár vět, z nichž poslední dvě zněly: „Umírat – na tom nic nového není. Ani žít však není novější…“ Někdy nad ránem se vrátil do svého pokoje, ve kterém se v pouhých třiceti letech oběsil. Jeseninova dobrovolná smrt však nezůstala bez odezvy: zatímco jej sovětský režim odsoudil jako opilce a chuligána, který nepatří do nové společnosti, na básníkově hrobě spáchalo sebevraždu několik jeho milenek a obdivovatelek.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
