Druhá polovina 13. století je velmi vděčným obdobím českých dějin, které bylo mnohokrát zpracováno historiky, vědci i umělci. Král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. a jeho legendární milenka Anežka z Kuenringu. Tragédie na Moravském poli, Braniboři v Čechách. Kunhuta Uherská, Mikuláš Opavský, Záviš z Falkenštejna. Myslím že to stačí. Historických postav je příliš mnoho. A co Václav II.? Trochu bulvárních informací o něm neuškodí. Nejbohatší český král, který kdy seděl na českém trůně. Neurastenik, který se bál koček a bouřky, před kterou se zamykal na sto západů. Král, který k té české připojil ještě korunu polskou i uherskou, aby se mu vzápětí toto obrovské soustátí rozsypalo jako domeček z karet.
Ani tehdejší kronikáři se nedokázali shodnout na nějakém společném hodnocení. Pro některé to byl pánbíčkář, který se více modlí, než bojuje, pro jiné sukničkář, zvrhlík, zhýralec a erotoman. Václav II. měl z uvedených charakteristik všechny, od každé trochu. Jedna charakteristika ho však ctí a lidé o ni málo ví. Miloval umění a sám byl umělecky činný. Jeho dílo je uvedeno v největším kodexu milostné lyriky středověku, v Kodexu Manesse, který byl napsán v Curychu, roku 1300. Obsahuje přes šest tisíc slok a je opatřen nádhernými iluminacemi. Nyní je uložen v univerzitní knihovně v Heidelbergu.
Kdo to vlastně byli ti trubadúři, truvéři a minnesängři? Předně. Trubadúr nemá nic společného s trumpetou jako hudebním nástrojem. Toto slovo pochází z okcitánštiny, což je románský jazyk, rozšířený na jihu Francie, v oblasti Provence a znamená to tvůrce. Severofrancouzský výraz truvéři, je jedno a totéž, pouze jejich díla se lišila obsahem. Trubadúři vznikají někdy v 11. století a věnovali se básnictví i hudbě. Opěvovali lásku, rytířské ctnosti a věnovali se výhradně lyrickým námětům. Truvéři se naopak věnovali epice, Rolland, Karel Veliký, Alexandr Makedonský.
Minnesängři jsou pozdější obdobou trubadúrů francouzských. Jejich pojmenování je odvozeno od slova láska v hornoněmeckém dialektu. Wolfram von Eschenbach (kolem r. 1170 – 1220), Walter von der Vogelweide (kolem r. 1170 – 1230), a jiní a jiní. Němci vnesli do původně francouzského umění nový prvek. Písně nábožné, lidové i křižácké a zdokonalili milostné písně až na úroveň jakéhosi obřadu. Patřili neodmyslitelně ke koloritu dvora českého krále a byli vždy vítáni i zváni. Na Václavovu korunovaci v červnu roku 1297 se nepochybně dostavili také. Korunovace byla opravdu pompézní. Jen pro zajímavost, správce zajišťoval píci pro téměř dvě stě tisíc koní evropských hostů. Ne, nespletl jsem se. Dělníci ucpali přívodní potrubí do kašen, a po celou dobu hostin a turnajů z nich teklo víno a každý se mohl napít. Každý, kdo přišel. Středověk opravdu nebyl jen bída a zmar. I tehdy žili lidé se smyslem pro krásu a umění.
