Ne, tím kaplanem není český světec, který přišel o život v pohanském Prusku. Je to nejspíš nějaký dobromyslný ochlasta, který místo myšlenek na radosti nebeské, myslí na slasti pozemského života. Vojtěch právě studuje teologii v Magdeburku. Myslí na dětství a upřímně se snaží být dobrým a zásadovým křesťanem. Má pět sourozenců a jednoho otce, mocného knížete Slavníka. S maminkou to už je horší. Nebo s maminkami? Nu ano, mnohoženství a nemanželské děti, to nebylo tehdy nic divného, nejen mezi světskými pány, ale i těmi církevními. Semeniště hříchu, tyhle Čechy, s tím se musí něco udělat.
Třeba s prodejem křesťanských otroků v Praze, která byla tehdy, v druhé polovině desátého století, významným evropským tržištěm této živé komodity. A víno. Spousty vína. Praotec Noe, který se dokonce v Bibli opil pod obraz, by měl radost. Radost nad tím, že přežil potopu, i radost nad Čechy, s jejich bohatýrskými hostinami, pohanskými zpěvy, a s ženami, které neříkají NE. Rok 981 je rozhodující. V jeho průběhu umírá kníže Slavník i biskup Dětmar. Volba je předem rozhodnuta. Druhým pražským biskupem bude Vojtěch. Souhlasí císař Ota II. i mohučský arcibiskup Wiligis. Jmenování do funkce proběhlo opravdu slavnostně. Na Levém Hradci, za přítomnosti českého knížete Boleslava II.
Boleslav se velice záhy přestal usmívat. Naprosto jistě počítal s tím, že si nového biskupa omotá kolem prstu a že on bude tancovat tak, jak kníže píská. Vojtěch to však opravdu myslel vážně, nesnažil se před arcibiskupem jen proto, aby dosáhl na tuto tučnou prebendu. I knížecí družina brzy pochopila, že legrace se jmenováním nového biskupa skončila. Takže vážení pánové, víno jenom střídmě, žádné kšefty s židovskými překupníky otroků, a jedna žena k světským rozkoším vám musí také stačit.
To se nelíbilo nikomu. Císař Ota II. za hranicemi byl však varováním pro všechny, kteří by snad měli zálusk si to s novým biskupem vyřídit ručně. Tedy žádné fyzické násilí, půjde to jinak. Pánové biskupova nařízení nerespektovali, nebo je plnili nesmírně liknavě a Vojtěch věděl, že kníže se jeho stížnostem vysměje. Boleslav II. měl raději svoji knížecí družinu, přesněji řečeno, jejich vojáky. Ty potřeboval, a ne biskupa, který se snaží žít podle Písma. Vojtěch bojoval asi šest let a pak rezignoval. Odešel do Itálie, přesněji do kláštera Monte Cassino, ale nakonec skončil u benediktinů v Římě, kde s podporou papeže složil v roce 990 řeholní slib.
Boleslav II. záhy pochopil, že to nebylo rozumné, nechat Vojtěcha odejít. Jeho pověst dostala šrám a on přilezl ke křížku. Doslova. I naivní Vojtěch se nechal přemluvit a vrátil se do Čech. V roce 993 založil první, mužský, benediktinský klášter v Břevnově. Byly to marné naděje, nezměnilo se pranic a Vojtěch odešel z Čech podruhé. V roce 995 si Boleslav II. vyřídil svoje účty vyvražděním rodu, ke kterému Vojtěch patřil, a tak Vojtěchův návrat už nepřicházel v úvahu. Vydal se na misijní cestu do pohanského Pruska, která skončila jeho mučednickou smrtí, 23. 4. 997. Přemlouvání pohanů tím skončilo. Křesťanství jim přinesli Vojtěchovi následovníci, s mečem v ruce. Ale to už je jiná historie.
