Vtrhnul na poradu zpravodajského oddělení Večerní Prahy. „Je tady něco akutního? Kromě apendixu?“ zahlaholil fotoreportér Stanislav Tereba, přijal případný úkol a zase zmizel. Včera, 17. ledna 2023 v odpoledních hodinách, se jeho osud naplnil.
Fotograf Stanislav Tereba se narodil vpřed 85 lety v Praze ve sportovní rodině. Jeho otec Václav i matka hráli na špičkové úrovni stolní tenis. Stanislav se od mládí věnoval atletice u „otce Jandery“ v Rudé Hvězdě (osobní rekord 179 cm do výšky, 100 metrů za 11,7), sportovní kariéra ale skončila v šestnácti, když přechodil zápal plic.
Absolvoval tříletý kurs fotoreportérů při Československém svazu novinářů a začal fotit. Začínal se snímky pro výrobce sportovního vybavení, ale brzy se proslavil jako první český vítěz prestižní soutěže World Press Photo. Snímek zmoklého fotbalového brankáře Miroslava Čtvrtníčka Tereba nazval Brankář a voda, později mu říkal Brankář v dešti.
Jak vznikla slavná fotografie? Líčili to fotograf Jiří Koliš a Petr Levý na stránkách sportovního týdeníku Stadion: „Ligové utkání Spartak Praha Sokolovo – ČH Bratislava se hrálo v dubnu roku 1959. Šest fotoreportérů sedělo za brankou Sparty, pět jich při začátku průtrže mračen odešlo schovat se pod střechu tribuny. Zůstal jen Stanislav Tereba. Fotografoval tehdy přístrojem Praktisix s objektivem Sonnar 2,8/180 mm na film ORWO NP 27. Protože se ještě nepožíval průhledový hranol, ostřilo se odhadem při průhledu rámcovým hledáčkem v šachtičce! Protože se velmi setmělo, musel Tereba nastavit čas 1/15 při zcela otevřené cloně. Ve chvíli, kdy míč skončil v zámezí v bahně na škváře atletické dráhy, Tereba na něj přesně zaostřil přes matnici a udělal první obrázek. Čtvrtníček došel pomalu k balónu, doslova se bořil do bahna, šel skoro přímo proti Terebovi. Tak vznikl druhý záběr.“
V roce 1960 nebo 1961 nastoupil do redakce Večerní Prahy, se kterou už pár let externě spolupracoval. Tady zažil i rok 1968.
„Nemuseli jsme už tolik chodit do továren a po schůzích a namísto toho jsme se snažili být u všeho, co zajímalo čtenáře. Mně osobně přinesl rok 1968 neskutečně mnoho zážitků,“ vyprávěl novinářce a kolegyni z redakce, spisovatelce Blance Kovaříkové.
Neemigroval, i když mu pomoc nabízel Bert Corporaal, šéfredaktor holandského fotbalového týdeníku Voetbal International, a s dvěma fotoaparáty značky Leica dokumentoval invazi.
„21. srpna mne okolo půl třetí ráno vzbudil kolega fotoreportér z ČTK Jirka Finda s tím, že Rusové právě přistávají v Ruzyni…. Vyrazil jsem na skútru a skutečně, z rozestavěného nového letiště už vyjížděl ruský obrněný transportér a za ním gazíky s po zuby ozbrojenými vojáky. Přiznám se, že v tu chvíli jsem nebyl schopný vyndat foťák,“ vyprávěl Blance Kovaříkové.
„Odjel jsem k redakci na Poříčí a tam jsem se dověděl, že u ÚV KSČ na nábřeží už jsou tanky. Rozeběhl jsem se tam, bylo něco po páté hodině ranní. Nebyly to tanky, ale obrněné transportéry. Najednou proti mně běžel chumel lidí a někoho nesli. Když doběhli k zaparkovaným autům, položili na kapotu jednoho z nich bezvládné zkrvavené tělo. V té chvíli jsem udělal několik záběrů zřejmě první pražské oběti ruské okupace.“
Stanislav Tereba sice mohl u své profese zůstat, ale dlouho mu bylo vyčítáno, že v roce 1968 „tak moc fotil“. Byl ale připravený nastoupit u party lešenářů, s nimiž se mu ještě na začátku normalizace povedl husarský kousek: při opravě kostela Panny Marie Vítězné na Jungmannově náměstí vložil do kopule věže fotky ze srpnových dnů.
Terebův vztah k výškám byl pověstný. Zlézal tovární komíny, různé stožáry, jeřáby a věže chrámů, aby z nich fotil, občas ho dolů sundavali policajti (to se pak generál Carda omlouval jemu i šéfredaktorovi). Tuším, že v roce 1976 Tereba spadl z výšky a zranil se. Stalo se to na stavbě devítiletky v Praze – Krči. Sletěl z šesti metrů a sluneční clona objektivu mu rozřízla dlaň a odřízla tři prsty. Léčil se z toho dva a půl měsíce, ale dopadlo to dobře.
Ve Večerní Praze pracoval se svým stejně starám kolegou Václavem Jirsou do roku 1990, pak působil v dalších médiích, v Občanském deníku, Sportu plus, Dobrém večerníku a jinde, živil se jako fotograf na volné noze, byl také jedním z dvorních fotografů Karla Gotta. Do důchodu odešel v roce 2004.
V roce 2007 se společně s kolegy, s nimiž téměř půl století určoval směr české sportovní fotografie (Jaroslav Skála, Antonín Bahenský, Karel Novák) dočkal výstavy v Národním muzeu.
Zdroje: Blanka Kovaříková, Sedm hořkých dní na sklonku léta, Vlasta, 2008; Jiří Koliš, Petr Levý: Stránky z Alba, Stadion, 1986; Zdena Vejvodová: Vášnivý fotoreportér, AZ Magazín, 1983
