Želízy jsou starou slovanskou obcí. Obec o rozloze 11,06 km2 se dříve jmenovala Želizy, německou variantou byl název Schelesen. První písemná zmínka je z roku 1360, kdy Mikuláš Pátek ze Želez pronajal svůj zdejší statek strahovskému klášteru premonstrátů. Součástí obce je bývalá ves Malý Hubenov, poprvé písemně zmíněná v roce 1376. Původ názvu obce Želízy není dosud zcela objasněn, pravděpodobně je však odvozen od železitých pramenů, které se zde v minulosti nacházely.
Až do počátku 17. století patřily Želízy výhradně českým občanům. Pak se ale obec začala postupně poněmčovat a před první světovou válkou tady žily jen tři české rodiny. V roce 1921 se v obci k české národnosti přihlásilo pouze třiadvacet občanů. Proto tu vznikla první česká škola až v roce 1927. V letech 1938 až 1945 byly Želízy součástí takzvané Velkoněmecké říše, a teprve tento rok přinesl vyřešení národnostní otázky: na základě rozhodnutí vítězných mocností byli němečtí občané z obce odsunuti do Německa.
Zdraví prospěšné
Vzhledem ke své poloze a malebnému okolí byly už v 17. století považovány za klimaticky léčebné letovisko. Bohatství lesů, příznivé podnebí a úhledná úprava obce již tehdy lákala hosty k pobytu. Český spisovatel, autor vlastivědných spisů v němčině a češtině Friedrich Bernau ve své knize „Der plitische Bezirk Dauba“ z roku 1888 o Želízech píše: „Cizinecký ruch je na výši. V několika posledních letech zde přebývá 50 letních hostů nepočítaje nespočet turistů, kteří zde najdou kořeněný lesní vzduch a ve zdejších pískovcích vyhledávají vytesané figury“. Před 2. světovou válkou sem jezdilo i několik set hostí, převážně pražských židů. Svůj rekreační charakter si obec zachovala dodnes. Po roce 1945 zde bylo vybudováno padesát rekreačních chat a vystavěn kemp s osmnácti chatkami, který je oblíbenou základnou turistů dodnes.
Okolí plné zážitků
Asi nejznámějšími a hojně vyhledávanými jsou devět metrů vysoké Čertovy hlavy. Monumentální skalní skulptury vytesal v polovině 19. století do pískovcových skal Václav Levý, kuchař z nedalekého liběchovského zámku, který se posléze proslavil jako jeden z našich nejvýznamnějších sochařů. Jeho pozdější díla můžeme vidět v kostele sv. Karla Boromejského a v chrámu sv. Víta v Praze. V okolí Želíz a Liběchova ale zanechal spoustu svých otisků. Například reliéfy dvou obrovských hlav vítají každého hned při vjezdu do obce ve stráni po pravé straně. Jsou volně přístupné po modré turistické značce.
Nedaleko od nich je v lese ukrytá jeskyně Klácelka, vytesaná v roce 1845. Prostor před ní nese jméno Blaník a turista tady může obdivovat rozměrné sochy v křesle dřímajícího vůdce blanického vojska Zbyňka ze Zásmuk, vůdce husitských vojsk Jana Žižku a Prokopa Holého, spící blanické vojsko a trpaslíky, kteří pro vojáky kovají zbraně. Inspirací Levému byla bajka Františka Matouše Klácela Ferina lišák. Podél stěn jsou kamenné lavice, prý zde stával i kamenný stůl. Dojít se sem dá zhruba dvoukilometrovou procházkou po modré turistické značce z obce Liběchov nebo o polovinu kratší je cesta z Želíz.
Vydáme-li se od kempu po žluté, nemůžeme minout skalní útvary Harfenice (ta si dokonce „zahrála“ ve filmové pohádce Láska rohatá) a Had, o kousek dál potom třeba loupežnickou jeskyni z doby Třicetileté války Mordloch nebo Sedm chlebů – útvar, kde je v sedmi vrstvách vidět působení eroze na pískovcové skále. Od Mordlochu dál dojdeme pohodlně do Štětí s nedalekým Špičákem. Jeden den ve zdejší krajině rozhodně nestačí. Stezky jsou udržované a značky viditelné a není jich málo. Budeme-li se držet trasy, určitě nezabloudíme, i když půjdeme bez mapy.
Pocta uznávanému umělci
Místní občané jsou náležitě hrdí na to, že tu žily i významné osobnosti. Například profesor a hudební skladatel Josef Křička. Byl prvním českým kronikářem obce a svoje hudební díla věnoval převážně mládeži.
Další známou osobností byl spisovatel Franz Kafka. Narodil se v roce 1883 a prožil rozporuplný život. V létě roku 1917 se nakazil smrtelně nebezpečným bacilem tuberkulózy, kterému po sedmi letech, ve věku jedenačtyřiceti let, podlehl. Ozdravné kúry a léčbu souchotin podstupoval nejen na zahraničních klinikách, ale také v sanatoriu v Liběchově (dnes tu sídlí zahradnické učiliště). Do Želíz přijel poprvé 30. listopadu 1918. Zakrátko se vrátil do Prahy, ale v roce 1919 se sem vrátil. Pobýval ve Stüdlově penzionu a velmi dobře vycházel s jeho majitelem. Na dobrých vztazích mu vždycky velmi záleželo. Údajně rád sedával na malém balkonku a pozoroval dění kolem sebe. V obci obklopené lesy a na svěžím vzduchu se jeho pochroumaným plícím velmi ulevilo. Slunění a procházky, dobrá životospráva, to byly v tehdejší době hlavní terapeutické procesy při léčbě TBC. V té době psal mnohastránkový, vyčítavý a bolesti plný Dopis otci, který však nebyl nikdy doručen. A právě tady se seznámil s Julií Wohryzkovou, dcerou pražského obuvníka a správce vinohradské synagogy. Vznikl mezi nimi důvěrný vztah a Kafka se chtěl s Julií oženit. Její otec však byl radikálně proti, na to ale Franz nic nedbal. Zanedlouho ale poznal spisovatelku, novinářku a překladatelku Milenu Jesenskou, která v něm všechny dosavadní předsevzetí zlomila. Julie mu najednou připadala nudná a šedá, dočista propadl kouzlu Jesenské a zasnoubení zrušil.
Do Želíz přijel Kafka naposledy v srpnu 1923. Měl to tady rád, ale nedá se říct, že by tady žil. Celkem zde strávil s přestávkami pět měsíců. V roce 1999 byla na zdi penzionu Stüdl odhalena Kafkova pamětní deska. Určitě stojí za krátkou zastávku. Totiž: cestu od Čertových hlav ji nemůže pozorný výletník minout.
A kam jste se letos podívali vy? Podělte se s námi o svoje zážitky…
