Ve 13. století zde vzniklo rozsáhlé opevněné hradiště, které se kolem vrcholu Sitna obtáčelo až ke strmým skalám. V nejzranitelnější části vznikl hrad, jenž měl sloužit jako poslední útočiště obránců a měl rovněž za úkol střežit nejdůležitější přístupy. V 16. století byl kompletně přebudován. V roce 1548 ho však dobylo královské vojsko a vzalo jej tak loupeživému rytíři Melicharu Balassovi. Od roku 1629 patřil rodině Koharyů, později Coburgům a chránil přístupové cesty k báňským městům. V roce 1703 byl obsazen rákocziovskými vojsky. Při jejich ústupu byl zcela zničen.
K hradu se váže hned několik pověstí. Nedobytnost hradu měla prý například zaručit dívka zazděná do věže. Nejzajímavější pověst je však ta o tajemném vojsku, které čeká v nitru Sitna, až bude Slovensku potřeba jeho pomoci. Podobnost s naším Blaníkem je nepřehlédnutelná, pouze s tím rozdílem, že rytíři na Sitnu byli k této službě prý povoláni kletbou mocného čaroděje. Vojsko mělo údajně patřit synům šlechtice Strojmíra, jenž dle pověstí na Sitně vládl už v dobách legendárního knížete Pribiny v 9. století. Když Strojmír umíral, požádal své syny, aby spolu žili v míru a spravedlivě vládli. Ti ale nesplnili otcovo poslední přání a začali mezi sebou válčit o dědictví. Ve chvíli, kdy proti sobě stála jejich vojska, zasáhl pohanský velekněz a hlavně přítel jejich zesnulého královského otce. Vyřkl mocnou kletbu: „Nechť vás skála všechny pohltí a otevře se až ve chvíli, kdy bude potřeba vaší společné síly.“ V tu chvíli se rozpoutala mohutná bouře, do hradu udeřil blesk a skála se otevřela. Obě vojska zmizela uvnitř obrovské jeskyně. Podle pověsti se však každých sedm let probouzí jeden z rytířů, aby zjistil, zda již nenastal čas pomoci své zemi.
Na Sitně se dle pověstí nachází i brána do pekla, podobně jako na našem hradu Houska. Čas od času se otevře a mají z ní vycházet pekelné bytosti ohrožující lidi v okolí. Několik nešťastníků tak prý bylo odneseno do pekelné díry pod hradem. Samotný název hradu Sitno je podle některých jazykovědců a historiků archaický název pro díru do pekla. V části hradu se také nacházelo pohřebiště, takže o údajné paranormální jevy zde asi nikdy nebyla nouze.
Ať už pověstem věříme – či nikoliv, získá si nás Sitno svojí tajemnou atmosférou, která je pro citlivější jedince přímo hmatatelná. Každopádně stojí za zamyšlení fakt, jak věrně jsou si pověsti nejen v Čechách a na Slovensku, ale i po celé Evropě podobné.
