To, co se zdálo ještě před necelými třemi roky být něčím nemyslitelným, je součástí naší reality už tisíc dnů.
Už tisíc dnů je ruské vojsko na území Ukrajiny, už tisíc dnů se tam střílí po civilistech, už tisíc dnů utíkají obyvatelé okupovaných území do Evropy, aby si zachránili holé životy, nebo jen aby mohli žít v normálnějších podmínkách. Už tisíc dnů tam umírají děti, ženy i muži.
A po tisíci dnech jako by Západu došlo, že pokud Ukrajina nemá padnout za oběť válečné agresi, musí se konečně něco stát. Něco, co překoná nedostatečnou pomoc, které se bránící se zemi doposud dostávalo.
Samozřejmě, že mnozí volají po zastavení války a po uzavření míru. Argumentují tím, že dříve či později obě strany stejně k míru dojít musí. A dokonce tím, že nebýt antiruských činů ukrajinské vlády od roku 2014 vůči rusky mluvícím obyvatelům Ukrajiny, například v Doněcku, Lugansku či v oděském Domě odborů, nikdy by k tomu, co se děje dnes, nedošlo.
Jenže mír za ruských podmínek znamená, že Ukrajina se bude muset vzdát svých území. Které jsou ovšem dle složení obyvatel tak jak tak víc ruské. Se stejnou logikou by byl ale v pořádku i zábor Sudet v roce 1938.
Dohodu podobnou té Mnichovské zřejmě chystá i nový prezident Trump, kdy se za zády Ukrajiny domluví o míru s Putinem. Proto se dosluhující prezident Biden rozhodl, dokud ještě může, povolit Ukrajině americké rakety k útokům do ruského vnitrozemí.
Někdo to považuje za reálnou podporu bránící se Ukrajině, někdo v tom vidí začátek 3. světové války. Já v tom vidím konec starého světa, na jehož troskách se vynoří definitivní vítěz války, která ve studené podobě začala hned po konci 2. světové.
Zdroj: autorský text
