Skoro jedenáct hodin vydržel mluvit za poslaneckým pultíkem šéf SPD Tomio Okamura. Překonal tím i slavného řečníka z ostrova Svobody Fidela Castra a jeho projev bude prý dokonce zapsán do Guinnessovy knihy rekordů.
To je pro někoho možná omračující úspěch, ale mě při té představě v mysli vytanula filmová hláška Miroslava Donutila v kultovní komedii Pelíšky: „Komu tím prospějete?“ Jako vážně. Čeho asi tak opoziční politik svou nekonečnou obstrukční tirádou docílil? Posunul se někam v racionálním posuzování vhodnosti korespondenčních voleb? Využil smysluplně všechen ten jím zabraný čas k vysvětlení relevantních důvodů, proč je tato volba nebezpečná, nevhodná a jak popírá pricip svobodných, tajných a přímých voleb?
Chápu, že zoufalí lidé mohou v zoufalých situacích volit zoufalé metody. A je možné, že Okamura se tak – tváří v tvář možnosti, že v korespondenčních volbách skončí, protože, jak věří, je lze mnohem snadněji zmanipulovat – opravdu cítil. Jenže otázkou zůstává, jestli svou mnohahodinovou rétorskou exhibicí něčeho vůbec dosáhl. Jestli při tom náhodou nezapomněl, že věci se dají posouvat pouze v dialogu, přičemž jedenáctihodinový monolog jakýkoliv normální dialog zkrátka vylučuje. A jestli po sobě nezanechal pouze hluboký vjem, že jeho proslov byl „pořádnej vopruz“! Sorry jako!
