Podle statistiky ministerstva vnitra bylo k 19. květnu na území hlavního města přes 80 tisíc držitelů víz za účelem strpění. Drtivou většinu z nich tvoří uprchlíci z Ukrajiny. To je opravdu hodně a do solidární pomoci jsou zapojeny tisíce dobrovolníků i úředníci vládních či samosprávných institucí.
Proč se ale potom nedaří udělat něco s humanitární katastrofou na hlavním nádraží? Se spícími dětmi na dlaždičkách oprýskané chodby, kterou od hučící magistrály dělí jen tenká zeď? Se stovkami dospělých sedících na sbalených taškách a čekajících na pofiderní štěstí, kvůli kterému se před časem vydali ze Zakarpatské Ukrajiny na tisíc kilometrů dlouhou cestu, na jejímž konci je zatím nic velkolepého nepotkalo?
Může být, že štědrá dlaň státu a města se před nimi zavřela schválně? Že ochota pomoci potřebným v jejich případě narazila na svůj strop? Že ti, kdo pomáhají, pochopili, že pokud bude příliš snadné dávky zneužívat, budou tu za chvíli další tisíce „pseudouprchlíků“?
A jen o tom nikdo nechce mluvit nahlas, z obavy ze všudypřítomné hrozby obvinění z rasismu? A že těch pár dětí spících v otřesných podmínkách na zemi je v jejich očích přijatelnou cenou za nevyřčené stanovení hranice mezi lidskou dobrotou a zneužíváním??
