V dějinách německé kriminalistiky je popsán případ náctileté sériové vražedkyně. Malé děti zabíjela ostrými jehlicemi do vlasů.
Třináctiletá Ida Schnell byla nemanželskou dcerou mnichovského dělníka, který si rád přihnul. Sama navenek nevykazovala příliš mnoho rozumu, ale movitější rodiny si ji i přesto rády najímaly jako chůvu svých dětí. Nikdo se nepozastavoval nad skutečností, že pět dětí, které měla dívka ve své péči, záhadně zemřelo…
Psal se rok 1907 a bylo běžné, že novorozenci umírali během nebo krátce po porodu. Pokud první kritické dny přežili, ani poté neměli vyhráno. Na začátku 20. století řádilo množství infekčních nemocí, na které tehdy ještě neexistovalo očkování. Kvůli nedostatečným medikamentům zabíjely malé děti navíc i obyčejné zdravotní neduhy, které dnes dokážeme bez problémů léčit. Četná smrtnost kojenců proto nevzbuzovala mnoho podezření. Problém představovaly také úmrtní listy. Osoby, které v Bavorsku dřív ohledávaly mrtvá těla, pocházely nejčastěji z řad laiků a nedokázaly určit přesnou příčinu smrti.
To všechno přispělo tomu, že Schnell její vražedná mise vycházela. Teprve když zemřelo šesté dítě, čtrnáct dnů starý chlapec z rodiny rolníka v Ampermochingu, autority se rozhodly na případ blíže podívat. Vykopaly již pohřbené tělíčko a po jeho pitvě zjistily, že dítě zemřelo na následky protržené lebky. To muselo způsobit propíchnutí nějakým ostrým předmětem.
Schnell se okamžitě stala hlavní podezřelou a byla předvolána na výslech. Zprvu všechno zapírala a tvrdila, že by nikdy nedokázala ublížit dítěti. Rozmluvila se teprve během křížového výslechu. Přiznala vraždu nejenom exhumovaného chlapce, ale také dalších pěti dětí, které zabila jehlicemi do vlasů. Křik dětí se jí prý natolik hnusil a dráždil ji, že jim pokaždé tlačila jehlicí zezadu do hlavičky, až dokud nezmlkly.
Za svůj hrůzný čin byla dívka poslána do ústavu pro choromyslné. Její další osud není znám.
