Zvyk zahalovat oltářní prostor kostela je zmíněn poprvé v roce 1000 n. l. Tato plátna byla také nazývána jako Hladová, protože jejich úkolem bylo zahalovat před zraky toužících věřících. Byl tak doplňován fyzický půst i půstem ducha. Tento zvyk se postupně vytrácel, a tak se ve světě dochovalo pouze 18 exemplářů Políčkového typu a z toho jediný právě v Německu.
Malebné německé městečko Žitava, které se nachází jen malý kousek od našich hranic a je dobře dopravně dostupné například z Liberce, určitě stojí za návštěvu mimo jiné již z toho důvodu, že se v něm nachází nádherně zachovalá městská architektura. Jako jedno z mála německých měst totiž nebylo za druhé světové války zničeno bombardováním, a tak jej můžeme obdivovat v jeho plné kráse ještě dnes.
Ve městě se však mimo jiné skrývá právě také ona již zmíněná unikátní památka z doby gotiky. Je jím právě Postní plátno z roku 1472, které můžeme obdivovat v kostele sv. Kříže (Kirche zum heiligen Kreuz). Podle Guinessovy knihy rekordů je zde vystaveno v největší muzejní vitríně světa, a to již od roku 1999.
Toto plátno v letech 1472 až 1672 každoročně zahalovalo mezi Popeleční středou a Bílou sobotou hlavní oltářní prostor kostela sv. Jana. Bylo darem žitavského obchodníka s kořením, který se také nechal vypodobnit na levém dolním okraji plátna s pytlíčkem koření v ruce. Plátno jako by zázrakem přežilo i dobu Martina Luthera, jenž se pokoušel používání postních pláten jako papežský kejklířský kousek zrušit. Plátno totiž bylo kýmsi neznámým včas přemístěno do depozitáře františkánského kláštera a tam bylo na dlouhá léta zapomenuto. V roce 1575 – přesněji 23. července – vypukl ničivý požár, při kterém bylo zničeno osmdesát procent budov ve městě. Klášter však zůstal řádění ohně ušetřen a tím rovněž i ukryté plátno.
Znovuobjeveno bylo až v roce 1840 a způsobilo tehdy velikou senzaci. Později si ho dokonce vyžádal saský král Johann jako výpůjčku do muzea Saského Královského Spolku Starověku v Drážďanech, kde bylo vystaveno celých 34 let. V roce 1876 bylo vráceno zpět do Žitavy, kde ho veřejnost mohla naposledy spatřit při oslavách Tisíciletí Horní Lužice v roce 1933.
Během událostí druhé světové války bylo přeneseno do sklepení hradu Oybin kvůli blížící se frontě. To se neukázalo jako šťastné řešení, neboť v květnu 1945 bylo objeveno sovětskými vojáky, kteří nerozpoznali jeho hodnotu. Roztrhali jej a používali jako ochranu před deštěm pro svoji provizorně zřízenou saunu. Po odchodu ho nechali poničené a špinavé ležet v lese. Tam bylo náhodně objeveno místním občanem, který se postaral o jeho návrat do Žitavského muzea. Poté o něm nebyla žádná zmínka až do doby před sametovou revolucí v roce 1989. Restaurátorská dílna jej okamžitě rozpoznala jako unikátní světové dílo vysoké hodnoty. A právě díky tomu jej můžeme obdivovat i dnes.
