Martin Luther přišel na svět 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí v chudé rodině horníka. Lutherův otec se postupně vlastní pílí vypracoval na úspěšného podnikatele a mohl proto financovat Martinovo studium. Z nadaného synka se stal nakonec augustiniánský mnich, roku 1507 byl vysvěcen na kněze a od roku 1508 působil na univerzitě ve Wittenbergu. Roku 1512 se stal profesorem teologie a o rok později kazatelem.
Na základě svých studií začal mít pochybnosti o tom, zda je možné Boží odpuštění si jen tak koupit, bez ničeho dalšího. Sám zastával názor, že Boží milost platí pro každého, kdo ji s vírou přijme. Nemusí si ji tedy kupovat, A naopak. Koupená milost bez vnitřního procesu pokání a přijetí nemá žádný smysl, Je to jen formální akt, jehož faktická účinnost je nulová.
K podrobnějšímu rozboru této otázky Luthera přivedl sám papež, konkrétně papež Lev X., když vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopetrského chrámu v Římě. Luther tuto bulu napadl svými slavnými tezemi, textem sestávajícím z 95 tvrzení, o nichž chtěl zahájit teologickou diskuzi. Nezastíral přitom, že Jana Husa považuje za svého přímého předchůdce a vychází i z jeho názorů. Své teze zaslal jako přílohu v dopise mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému, který nemohl tak závažnou zásilku dost dobře ignorovat. Luther proto právem očekával, že se jeho prací bude se vší vážností zabývat. Podle legendy je rovněž nechal přibít na dveře kostela Všech svatých a ostatních kostelů ve Wittenbergu. Tím tyto teze vešly ve všeobecnou známost a velmi rychle získávaly na popularitě.
Luther se však disputace o svých tezích, která by ho uspokojila, tj. disputace hluboce odborné a řádně fundované, nedočkal. Několik povrchně vedených diskuzí ho nemohlo uspokojit a byl jimy zklamán. A reakce papeže byla velmi jednoduchá. Hlava církve odmítla jakoukoliv diskuzi. Místo toho papež Lev X. vydal 3. ledna bulu DECET ROMANUM PONTIFICEM, kterou Martina Luthera exkomunikoval z katolické církve. (Je dostupná I v češtině). Tento den tedy můžeme právem považovat za den, kdy se od katolické církve odštěpila různá protestantská hnutí založená ma Lutherově učení.
Martin Luther potom na bulu nereagoval pokáním, jak se od kacíře očekávalo, ale veřejném spálením této buly. Byla to zároveň i reakce na předchozí pálení jeho reformačních spisů katolickými duchovními. Martin Luther stejnému osudu a osudu Jana Husa unikl díky efektivní ochraně saského kurfiřta, kterému se myšlenka nové církve, církve bez papeže, evidentně zalíbila. Sám Luther se potom roku 1525 oženil s jeptiškou a až do konce života se věnoval rozvoji své nové církve, církve evangelické. Do dějin se kromě toho zapsal překladem Bible do němčiny. Zemřel prakticky na přepracování ve věku 62 let.
Ironií osudu Luther sám své přelomové teze nepovažoval za teologicky nijak zásadní a důležité. Větší důraz kladl na své úvahy týkající se víry jako takové nebo otázce, zda se člověk sám může aktivně podílet na svém spasení. Ke konci života dokonce připustil, že kdyby věděl, kam jím žádaná disputace o odpustcích povede, vůbec by s ní nezačínal.
