Překvapivé na této sovětské vojenské intervenci bylo především to, že SSSR zde poprvé v době po 2. světové válce jednal zcela otevřeně, a to takovým způsobem, že to Západ nemohl ignorovat. V Africe a Nikaragui do tamních konfliktů nastrčil ve svém zájmu cizí vojáky, konkrétně kubánské. V Koreji a ve Vietnamu bojovali sovětští letci, ale v režimu přísného utajení. Sovětské invaze do Maďarska (1956) a Československa (1968) jako by se Západu vůbec netýkaly – západní politici je obě pokrytecky braly za „vnitřní“ záležitost zemí sovětského bloku. V Afghánistánu to najednou bylo úplně jiné.
Geopolitická poloha této země v samém středu Eurasie, na křižovatce „jihu“ a „střední“ Asie, ji řadí mezi klíčové oblasti při zajišťování stability vojensko-politické situace v celém středoasijském regionu. Proto se tam také už po staletí protínají národní zájmy všech předních světových mocností.
V roce 1971 vypukl v afghánském království hladomor, během nějž zemřelo více než půl milionu lidí. Tamní expremiér Muhammad Dáúd Chán (1909 – 1978) tehdy využil královy cesty do zahraničí a provedl v zemi státní převrat, během nějž krále a zároveň svého bratrance, Muhammada Záhira Šáha, svrhl a založil afghánskou republiku.
Sovětští představitelé v čele s Brežněvem tento čin pochopili jako marxleninskou revoluci a pozvali Daúda do Moskvy. Tam si v roce 1974 vyslechl několik nelichotivých poznámek ke své zahraniční politice jeho země, protože v té době, pochopitelně, koketoval i se Západem. Daúd se ohradil, že je prezidentem nezávislého Afghánistánu, a ne představitel některého východoevropského satelitu, což ho ve svém konečném důsledku stálo život. Během tzv. dubnové revoluce vedené afgánskými komunisty (s tichou podporou SSSR) byl v roce 1978 jako pravicový diktátor i s rodinou popraven. Po tomto převratu vznikla Demokratická republika Afghánistán s cílem socialistického přerodu společnosti, a proto už zcela jasně orientovaná na spolupráci se SSSR.
Navenek tuto orientaci deklarovala podepsána smlouva o přátelství podepsaná začátkem prosince 1978 mezi Afghánistánem a SSSR. Kromě jiného obsahovala článek o vojenské pomoci, která by zajišťovala celistvost a bezpečnost země. Afghánistán však uvnitř zůstával stále neklidný. V září 1979 začalo povstání proti levicově orientované vládě a na stranu povstalců začaly přecházet i celé armádní jednotky.
Začátkem prosince 1979 proto Andropov, Gromyko, Suslov a další armádní špičky SSSR dospěli k tomu, že vojenský zásah v Afghánistánu je nevyhnutelný. Již 12. prosince Ústřední výbor Komunistické strany SSSR, včetně tehdy již značně nemocného a duchem nepříliš přítomného Brežněva, jednomyslně odhlasoval plán vstupu omezeného kontingentu sovětských vojsk do Demokratické republiky Afghanistán. Její předehrou byla „Operace Bouře 333“, spočívající v dobytí a obsazení prezidentského paláce, kde sídlil prezident Amin, vojsky Specnaz, sovětskými „commandos“ podporovanými třemi motostřeleckými a jedním tankovým praporem v počtu 2500 mužů. Prezidentská garda vycvičená sovětskými poradci se bránila statečně, bojovala o každý schod, o každou místnost, ale svého prezidenta neměla šanci ubránit a Amin byl zastřelen.
Nikdo tehdy pochopitelně netušil, že tento převrat předznamenal dlouhý a vleklý vojenský konflikt, západními novináři později nazývaný „sovětský Vietnam“ nebo „past na medvěda“.
