Michail Andrejevič Suslov se narodil 21. listopadu 1902 v obci Šachovskoje v Saratovské gubernii v rolnické rodině. Těmi, kdo znali ruskou historii, byl také nazýván „Pobědonoscevem Sovětského svazu“, podle hlavního ideologa protireformace za cara Alexandra III. Pobědonosceva (1827 – 1907), jehož cílem bylo znovu zakázat již povolenou svobodu tisku a shromažďování. Vrchol Suslovovy kariéry nastal v období vládnutí Brežněva, ačkoli měl velký vliv i předtím, za vlády Stalina a Chruščova.
Patřil bezesporu k nejzajímavějším postavám poválečné sovětské politické elity. Svoji kariéru začal v aparátu stranických kontrolních mechanismů, které hrály velkou úlohu v očistném teroru třicátých let. Postupně se stal oblastním tajemníkem, emisarem ÚV a v listopadu 1944 byl jmenován předsedou Ústředního výboru komunistické strany v Litevské SSR. Byl vybaven mimořádnými pravomocemi a pověřením provádět práce na odstranění následků války.
Jeho úkolem bylo rovněž bojovat proti „lesním bratrům“, tj. partyzánům bojujícím proti sovětské moci ve 40. a 50. letech na území pobaltských republik Litvy, Lotyšska a Estonska včetně západní Ukrajiny a západního Běloruska. Oficiálně se nazývali „partyzáni“, „bojovníci za svobodu“ nebo „Partyzáni – bojovníci svobody“ a v lednu 1946 jich na tomto území působilo asi 65 000 mužů v celkem 419 národnostních jednotkách. Poslední lotyšský „lesní bratr“, Jānis Pīnups, se skrýval v lesích až do úplného odsunu ruských jednotek z lotyšského území roku 1995.
Po válce Suslov přešel do ústředního aparátu ÚV jako vedoucí klíčových oddělení. Již v dobách stalinismu se stal tajemníkem ÚV (1947 – 1982) a původně vystupoval jako fanatický stoupenec a obdivovatel J. V. Stalina. Aktivně vystupoval v kampaních proti sionismu v rámci Stalinova tažení proti Židům. Na počátku padesátých let řídil sovětský tisk a kontroloval mezinárodní komunistické hnutí. Své postavení upevnil na XIX. sjezdu KSSS, kdy byl zvolen tajemníkem ÚV i členem prezidia ÚV KSSS.
A uchránil si ho i v období chruščovovských experimentů. Významnou úlohu sehrál během maďarského povstání roce 1956, kdy navrhoval stáhnout sovětské vojenské jednotky z Maďarska a uznat vládu Imre Nagye. V otázkách destalinizace si počínal velmi opatrně, daleko lépe se cítil v klidných vodách tichého neostalinismu. To již pevně zakotvil v brežněvovských strukturách komunistické strany, kdy se stal hlavní ideologickou oporou generálního tajemníka L. I. Brežněva a zosobněním legitimity tehdejší stranické elity. Byl zodpovědný za ideologii, kulturu, cenzuru a vzdělání a Brežněv si vážil Suslovova úsudku a hodnocení různých situaci. Za experta na ideologické otázky a mezinárodní komunistické hnutí byl Suslov ostatně považován již od konce 40. let. Z hlediska této své autority patřil mezi ty, kteří se v roce 1979 v politbyru zasadili za vyslání sovětských vojsk do Afghánistánu. Podle Suslova byl tento vojenský zásah nevyhnutelný.
Až do své smrti, k níž došlo 25. ledna 1982 v Moskvě, několik měsíců před Brežněvovým úmrtím, Michail Andrejevič Suslov představoval nedostižnou etickou normu pro většinu sovětských aparátčíků.
Důležitou vnitřní politickou a ideologickou roli Suslova v posledních letech jeho života podtrhuje skutečnost, že byl pohřben v nekropoli poblíž kremelské zdi, v samostatném hrobě, na kterém byl brzy postaven pomník, a v blízkosti dalších stranických vůdců, jako byli Kalinin, Ždanov, Stalin nebo Vorošilov. Suslovův pohřební obřad 29. ledna byl vysílán živě po celém SSSR a v zemi byl vyhlášen třídenní smutek.
K jeho dlouhé a úspěšné politické kariéře poněkud překvapivě přispělo i to, že přes svůj obrovský vliv byl Suslov v každodenním životě velmi skromný a vedl životní styl blízký asketům. Byl velmi zdvořilý a jednal laskavě jak podřízenými, tak i se svými i ideologickými oponenty.
