Finanční potíže Matulkovy rodiče přiměly v roce 1907 prodat veškerý majetek a nabrat nový směr, směr Amerika, New York a rovnou Bronx. S nimi jel sedmnáctiletý Jan a jeho pět mladších sester.
Krátce po velkém stěhování rodinu opustil Janův otec a matka zůstala na výchovu a zaopatření svých dětí sama.
V roce 1908 Jan Matulka začal studovat na National Academy of Desing v New Yorku, kde až do roku 1917 navštěvoval denní i večerní kurzy. Vedle akademie se stala předmětem Matulkova zájmu i Websterova pobočka newyorské veřejné knihovny, jejíž součástí bylo i oddělení československé literatury. Byla to první sbírka československých knih, která v Americe vznikla. Tuto sbírku vedla slečna Lída Jiroušková (*1891 v Říčkách), která v roce 1916 poprvé navštívila USA a už tu zůstala. S ní se Jan spřátelil a 1. května 1918 na magistrátu Long Island City v Queensu v New Yorku spojili svůj život navěky.
Díky Lídině nadřízené Z. Griffinové vyšly dvě knihy folkloristy Parkera Fillmora (1878 – 1944), Československé pohádky a Ševcovská zástěra, které Jan ilustroval.
Ještě předtím, v roce 1917, získal jako první stipendista v historii tzv. Pullitzerovu cenu, později velmi prestižní ocenění udělované Kolumbijskou univerzitou, která mu na konci studia umožnila cestovat po jihozápadě USA a v roce 1919 po Kanadě.
V roce 1920 prodal Jan Matulka své první obrazy. V městské knihovně se seznámil se třemi významnými českými sběrateli: Tomášem Baťou, Janem Masarykem a Jindřichem Waldesem.
Díky jejich podpoře, stejně jako díky pochopení manželky Lídy, mohl Matulka žít a cestovat po Evropě. Poprvé odjel na starý kontinent na počátku roku 1920 – většinu času trávil v Paříži, s chotí pobýval i v Německu a poprvé od své emigrace navštívili Československo; společně tu byli i v roce 1921, kde mimo jiné navštívili i Vlachovo Březí a Janův rodný statek. Tato návštěva inspirovala Matulku k vytvoření mnoha akvarelů. Pak se společně vydali na Slovensko, kde se Matulka zakoukal do vsi Turie Pole, která také „pózovala“ mnoha jeho obrazům. (Obec ležela pod vrchem Bralo poblíž Horného Tisovníku v okrese Detva; v 50. letech tu armáda tu zřídila Vojenský obvod Lešť a ves srovnala se zemí.)
Roku 1922 strávili Matulkovi léto opět v Československu a tentokrát je zaujala především Praha. V březnu roku 1923 vystavoval Matulka s Tvrdošíjnými v Praze. Podzim a zimu 1924 prožil v Paříži a vystavil tu dva obrazy v salónu Nezávislých. V Paříži se seznámil se spisovatelkou Gertrudou Steinovou, malíři Josefem Šímou, Václavem Vytlačilem (1892 v New Yorku – 1984 tamtéž) nebo André Lhotem, pozoruhodným malířem, který mne tak zaujal, že samostatný článek o něm vás v budoucnu nejspíš nemine.
Svou první samostatnou výstavu měl Matulka v listopadu 1925 v malé newyorkské galerii Artists, výstava v Art Centru v New Yorku v březnu 1926 nedopadla podle malířových představ.
Zmiňme i politickou orientaci Matulky, která byla velice blízká česko-americkým intelektuálům, orientovaným na komunistický experiment. Matulka spolupracoval se dvěma periodiky, a to New Masses (Nové masy) a Dělník Kalendář, do kterých vytvořil v letech 1926-30 mnoho ilustrací, litografií a návrhů titulních stránek, ty dělal bezplatně, bylo to i jakési pokračování kontaktů s rodnou zemí.
V září roku 1929 získal Jan Matulka možnost vyučovat ve Studentském uměleckém spolku v New Yorku. Přestože mu už táhlo na čtyřicítku, byla to jeho první stálá placená práce. Do jeho kurzů se přihlásily až dvě desítky posluchačů. Matulka byl oblíbený, zacházel se studenty jako se sobě rovnými a ne jako s žáky. Od samého začátku však stála ve spolku proti Matulkovi skupina konzervativních učitelů, kteří nakonec dosáhli toho, že jeho místo bylo zrušeno. Matulka pak pokračoval v soukromých kurzech.
„V roce 1930 navštěvují Matulka se ženou Lídou znovu Evropu. V roce 1933 pobývá v Evropě již jen malíř sám. To byla jeho poslední cesta do ciziny. V roce 1934 se vzdal ateliéru v Paříži, v němž zanechal v podstatě všechny své práce pořízené z několikerých pobytů na starém kontinentě. Pařížský ateliér po něm několik let využíval český malíř Josef Šíma. Ten přestěhoval všechny Matulkovy věci do svého domu, který měl ve Fontainebleau. Během války se všechno, co Matulkovi patřilo, ze Šímova domu ztratilo nebo bylo zničeno. Roky, které Matulka strávil v Evropě, se tak staly minulostí – byly zcela vymazány,“ uvádí pedagog a regionální novinář Jan Křtitel Horák (*1950 v Praze), autor publikací z oblasti jihočeské lidové architektury a výtvarného umění.
Koncem 30. let prodával Matulka své obrazy velmi nepravidelně a jejich cena byla velmi nízká. Matulkův hlavní zdroj příjmu z let 1933 až 1939 pocházel – vedle manželčina platu – z federálního programu podpory. Nejambicióznějším projektem vlády na pomoc umělcům tvrdě zasaženým ekonomickou krizí byl Federální umělecký projekt – FAP. Pod jeho záštitou vznikla nástěnná malba Syntéza americké hudby a historie, která byla instalována v Hudebním sále Vyšší školy v Brooklynu. Pro Williamsburský bytový projekt bylo vybráno 12 abstraktně tvořících malířů, kteří měli vytvořit rozměrné nástěnné malby, mezi nimi byl i Jan Matulka. Jeho nástěnná malba měla rozměry 251 x 45,7 cm, největší jeho práce ale vzala časem za své.
V červenci 1936 zemřela ve věku pouhých 33 let jeho nejmladší sestra Barbora, její smrt zasáhla umělce naprosto fatálně, on a ani jeho umění z téhle ztráty nikdy nevzpamatovali. Dodejme, že Barbora se první ženou – profesorkou na Univerzitě v New Yorku, kde přednášela španělštinu.
Matulka čím dál více dával přednost samotě a cítil nechuť ke klubovému spolčování.
K Matulkově izolaci a osamocenosti přispělo mnoho faktorů. Manželé Matulkovi neměli děti a čtyři z pěti jeho mladších sester zemřely dříve než on. Nikdy pro něj nebylo úplně snadné vyjadřovat se v angličtině a od počátku třicátých let měl navíc stále větší problémy se sluchem. Tuto ztrátu snášel nejhůř, protože velmi miloval hudbu. Ačkoliv byl velice produktivní, během svého života ztratil nebo zničil velké množství svých prací.
Malíř byl od poloviny 40. let považován za umělecky druhořadého, za uměleckou nulu. Poslední samostatnou výstavou představil v New Yorku v roce 1944. Mezi léty 1945 až 1964 prakticky nevystavoval. „Bezpochyby dále tvořil, ale je obtížné zjistit, jak se jeho tvorba vyvíjela od poloviny čtyřicátých let do konce jeho života. Soudě podle toho, co zbylo v umělcově majetku, prozrazuje Matulkova práce za poslední tři desetiletí jen dvě poněkud významnější období rozvoje. Jedno období představuje skupina kreseb a maleb z posledního období Matulkova života, které obsahují figurální tvary vyplněné nakapanými liniemi jako u J. Pollocka. Druhé období nalézáme v práci na akvarelech v jasných barvách, geometrických a kvazisurrealistických figurách vztahujících se rovněž k tekuté malbě,“ uvedl Jan Křtitel Horák ve své práci o Matulkovi.
Oživení zájmu o Matulku začalo roku 1965, kdy galerie Zabriskie vystavovala ze skladu Rehnovy galerie devatenáct Matulkových akvarelů z 20. let. Na podzim roku 1969 se obchodník s obrazy Robert Schoelkopf poprvé obrátil na manžele Matulkovy s tím, že by se stal Matulkovým agentem; souhlasili. V té době byla jejich situace opravdu neutěšená. Po téměř 40 letech v jednom bytě ve Východní 89. ulici byli nuceni, takřka osmdesátiletí, svůj domov opustit, neboť ten byl prohlášen za zdravotně závadný. Jako kompenzaci dostali asi 1 500 dolarů a přestěhovali se do menšího bytu v Quensu na Jackson Heights. Při stěhování bylo mnoho obrazů poničeno nebo ztraceno. Sám Matulka naházel plné náruče svých prací do spalovače odpadků. Přestože jim příbuzní pomáhali, přinesla jim tato násilná změna jejich života újmy psychické i fyzické. Díky úsilí svých přátel získali poprvé v životě dávky sociálního zabezpečení. Od roku 1957, kdy Lída Matulková odešla po 40 letech služby v newyorské Veřejné knihovně do důchodu, žili jen z její penze. V novém bytě byl Matulka, téměř hluchý a i jinými indispozicemi stižený, odkázán jen na svou ženu, která mu kupovala i potřebný materiál pro jeho práci a zcela převzala starost o umělecké záležitosti svého muže. Maloval již jen malé, barevné akvarely květin. Jeho skromný úspěch u Schoelkopfa, několik prodejů, pozitivní hodnocení i výstavy jeho umění však přišly příliš pozdě.
Jan Matulka zemřel v New Yorku 24. června 1972.
„Definitivní přehodnocení umění Jana Matulky nastalo v sedmdesátých letech. V souvislosti se změnou pohledu na celé americké umění dvacátých a třicátých let vešly jeho kresby, malby, grafiky a akvarely ve známost způsobem nevídaným od konce 20. a začátku 30. let minulého století. Uskutečnily se tři jeho samostatné výstavy a množství dalších. V roce 2001 byl malíř důstojně představen v New Yorku na výstavě Dědictví kubismu,“ uzavírá Horák.
Zdroj: Jan Křtitel Horák: Jan Matulka, CHANCE IN NATURE – Local Action Group; Malenice, 2009
