Pozůstatky slovenského kláštera Mariánská Čeľaď, které jsou ukryté v lese nedaleko obce Veľké Lovce, jsou smutným mementem své doby. S místem souvisí několik pověstí nahánějících hrůzu, ovšem domorodci se dnes bojí zejména vyznavačů satanismu, kteří se na troskách kláštera schází.
Máriacsalád znají nejen lidé z okolí jako zbytky bývalého kláštera uprostřed lesů. Na toto prapodivné místo v současnosti cestovní kanceláře pořádají i zájezdy. Málokdo však ví, jaká byla historie děs nahánějícího objektu.
Historie osady, ve které byl klášter postaven, sahá až do počátku 13. století. Avšak, samotný klášter s dvouvěžovým kostelem vznikl až ve století 16., kdy se v něm usídlil řád Pavlínů. Až do 18. století se v klášterních katakombách dokonce pohřbívalo. Po katakombách, stejně jako po jiných částech stavby, nezůstalo ale nic.
„Červené cihly v nízkých chodbách v přízemí kontrastují se zelenými stropy ve vyšších patrech, kam jsme se vysápali po zbytcích dřevěných schodů, na které můžete tu a tam ještě narazit. Na mnohých místech na nás vykukoval holý strop chodby pod námi, protože podlaha vzala za své,“ popisuje cestu tajemným místem Lenka Voráčková.
Mizející ženy nebo duch batolete
Podle jedné z pověstí, které se k místu váží, měly v bývalém klášteře záhadně mizet ženy. Další pak vypráví o zámožné rodině, která objekt v minulosti obývala. Rodina přišla dost podivným způsobem o dítě a po jejich smrti se zde teprve začaly dít věci. V jedné z místností zůstala dětská kolébka a ta se potom neustále kolébala. Nebylo v ní však žádné dítě ani nikdo, kdo by ji rozkolébal.
Pocity na místě odpovídají charakteru okolí. „Nešlo přehlédnout zbytky malby, obložení oken či jiné architektonické prvky. Ohromné dřevěné překlady v kuchyni. Avšak v dalších místnostech už ležely jen hromady suti a stropů z horních pater. Vyšplhali jsme až do podkroví, nebo do toho, co podkroví mohlo být. Ze střechy totiž zbyly jen osamělé hromádky rozbitých tašek. Rozhlédli jsme se po kraji i po zdech protějšího křídla,“ dodává Lenka Voráčková.
Žila zde „zlatá mládež“
V klášteře působily často neprvorozené děti šlechticů, dnešní tzv. zlatá mládež. Ta středověká zlatá mládež však neměla o tolik odlišné zvyky od té dnešní. K okolním obyvatelům se také mniši nechovali zrovna dvakrát zdvořile, byli prý arogantní a povýšení. Zkrátka, jejich životy se příliš neslučovaly s Biblí. I to byl duch starého kláštera.
Ruiny rájem satanistů
Klášter chátrá už mnoho desetiletí, ovšem jako by ho nějaká tajemná síla neustále držela při životě. Větrem ošlehaný dřevěný kříž, který visí na zbytku kostelní zdi je jen němým svědkem událostí dob minulých, tajemných i těch méně tajemných. Padají zde cihly, stropy i celé zdi. Hledači extrémních zážitků si tak stále přijdou na své. A nejen oni. V současnosti se o rozvaliny zajímají stále častěji vyznavači satanismu, kteří se zde tajně scházejí. Místní z toho však příliš radost nemají.
Zdroj: Jaroslav Svoboda, Náš REGION
