Lomnice nad Popelkou měla v minulosti celou řadu přívlastků. Za všechny jmenujme jako příklad „textilní zbrojnice Čech“, „industriální velmoc Podkrkonoší“, „město sucharů a sladkostí“, „město sportu“, atp. Neproslavily ji však jen Lomnické suchary, stany, zemědělské stroje, kávomlýnky, ale také jiný zajímavý výrobní segment – varhany. Tomuto fenoménu je věnována netradiční tematická výstava nazvaná „Josef Kobrle – Varhanářská tradice v Lomnici nad Popelkou“.
Činnost zmíněné firmy ještě nikdy nebyla v městském muzeu zmapována a prezentována, a tak až nyní dochází ke splacení tohoto dluhu.
Lomnice nad Popelkou je pojmem a rezonuje v myslích varhaníků, varhanářů a obdivovatelů královského hudebního nástroje jako takového. Děje se tak především v posledních desetiletích, kdy ve větší míře začíná být doceňováno pozdně romantické varhanářství. Do jeho vývoje významně zasáhla a v celkovém kontextu se zapsala i varhanářská manufaktura dynastie Kobrlových ze Staré Lomnice. Pro ilustraci – výrobců varhan tehdy bylo v Čechách přibližně patnáct, lomnická firma rozhodně patřila, pokud jde o kvalitu, do první třetiny. O její oblibě se ve svém místopise zmiňuje i historik Lomnicka J. J. Fučík. Doslova píše: „Kobrleho stroje vyznamenávaly se solidní stavbou, lahodným zvukem a – velikou lácí“.
Jejím zakladatelem byl František Kobrle (1820 – 1897), který byl varhanářským samoukem. Původně vyráběl flašinety, ale po požáru lomnického kostela v roce 1849 se angažoval v záchraně zbytků původních barokních varhan (dvě torza jsou i ve sbírkovém fondu muzea), což jej pravděpodobně inspirovalo k rozvinutí varhanářské činnosti. Samostatné práce nejsou známy, existují však záznamy o jím provedených opravách (Nová Paka, Vítkovice v Krkonoších).
Na Františka Kobrleho navázal syn Josef Kobrle starší (1851 – 1919), který rozvinul manufakturní výrobu a dovedl ji na úroveň vysoko přesahující regionální rámec. Bez nadsázky jej lze označit za klíčového představitele lomnické varhanářské tradice. Vyučil se v otcově dílně, a když mu bylo 25 let, zažádal o varhanářskou licenci a dílnu od otce odkoupil. Ve stejném roce 1876 začal budovat vlastní závod, menší továrnu s parním pohonem strojů, v níž vyráběl veškeré součásti potřebné ke stavbě varhan. O rok později se ženil s Barborou Fučíkovou z Dolení Lomnice. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho a brzy ovdověl. V roce 1883 odjíždí tak do Německa, kde začal pracovat ve varhanářských dílnách v Geře a Drážďanech (Gebrüder Jehmlich), kde se lecčemu přiučil a po návratu zpět nabité zkušenosti využil ve své firmě. Prosazoval moderní technologie (parní pohon dílenských strojů) a na značně nadstandartní řemeslnou a technickou úroveň dovedl výrobu kuželomechanických systémů (traktur a vzdušnic varhan), které jsou dodnes plně funkční a varhanám zajišťují vysoké zvukové kvality a pro hráče velmi pohodlnou ovladatelnost.
Ze dvou manželství měl dva syny – Josefa Kobrleho ml. (1879 – 1916) a Miroslava (1888 – 1916), oba bohužel předčasně zahynuli během první světové války v roce 1916. První padl na frontě, druhý necelé dva měsíce předtím podlehl tuberkulóze. Otce tato tragédie zdrtila a brzy na to v roce 1919 zemřel. Symbolicky při práci – u zhotovování svých posledních varhan do kostela Proměnění Páně na Chlumu u Hradce Králové, dějiště závěrečné fáze Prusko – rakouské války 1866.
Ve varhanářské rodinné tradici pak pokračoval synovec Josefa Kobrleho st., Rudolf Kobrle, který se však jako varhanář příliš neprosadil. V roce 1919 převzali dílnu jeho zaměstnanci Josef Ženatý a Josef Kunt, pod jejímiž rukami se zrodil úplně poslední nástroj lomnické varhanářské dílny – v děkanském kostele v Sobotce. Ten již dnes neexistuje v původním stavu, ale jeho části ve větší míře využili varhanáři otec a syn Žloutkovi ze Zásady při stavbě současného koncertního nástroje. Za zmínku stojí skutečnost, že Josef Ženatý byl dědečkem houslisty světového formátu a rovněž lomnického rodáka Ivana Ženatého.
Z Kobrlova rodového varhanářství vzešlo zhruba sto nástrojů, z nichž většina je dochována. Jak jednomanuálové pro hřbitovní kostely například v Novém Bydžově, Bakově, Pasekách nad Jizerou nebo zámeckou kapli ve Smiřicích, tak i dvoumanuálové varhany v proboštském kostele v Litomyšli, v děkanském kostele v Chocni, ale také v kostele v Jeníšovicích a Rokytnici nad Jizerou. Největšími varhanami, které lomnická dílna kdy postavila, je monumentální nástroj děkanského kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě.
K dalším cenným a zvukově velmi vydařeným nástrojům vzešlých z lomnické dílny patří varhany kostelů v Hradci Králové – Kuklenách, Lomnici nad Popelkou, Pecce, Železnici, Kopidlně, Semilech nebo Světlé pod Ještědem.
Na tomto místě by ještě bylo dobré zmínit se o vůbec prvním samostatném opusu lomnických varhanářů – ve farním kostele v Březině u Mnichova Hradiště. Dnes je tato významná památka českého varhanářství bohužel ve stavu velmi tristním i díky poměrně řídkému využívání kostela. Napadení červotočem je alarmující a zatím je nabíledni otázka, zda je záchrana těchto mechanických varhánek ještě se zásuvkovou (!) vzdušnicí v současných podmínkách a poměrech reálnou.
Snad by se ještě krátce slušelo pokusit se vysvětlit, proč lomnická varhanářská tradice téměř upadla v zapomnění a proč byla dosud tak málo všeobecně zmiňována. Z hledisek památkových totiž bývají postupně doceňovány artefakty vzniklé už před delším časem, např. v baroku. Co je novější, bývá často považováno za méně hodnotné… U varhan se navíc přidává skutečnost, že romantické a pozdně romantické varhanářství a jeho zvukový ideál a vkus nebyly dlouho pochopeny a velmi často i samotnými varhaníky přijímány. V některé literatuře se o tomto období dokonce dočítáme jako o období „úpadku“. Dnes je však již doba jiná a názory na nepominutelnou kapitolu vývoje varhanního umění nejen u nás, ale v Evropě vůbec, jsou postupně přehodnocovány. I díky tomu si stále více uvědomujeme veliký význam varhanářů z Lomnice.
Určitým paradoxem je, že samotný objekt bývalé Kobrleho dílny, jenž se dlouhodobě nacházel ve velmi neutěšeném stavu, byl nedávno kompletně zbořen a místo zplanýrováno. Zbyla jenom smaltovaná cedulka s domovním číslem 814, nalezená v hromadě suti. Nyní je z piety uložená v muzejním depozitáři…
Výstavu, která připomene opomíjenou, přesto významnou průmyslnickou rodinu Kobrlových, která výrazně přispěla k věhlasu města, si můžete prohlédnout v lomnickém muzeu až do 26. června 2022.
Zdroj: Městské muzeum a galerie Lomnice nad Popelkou
