Sledujeme s napětím osudy našich hrdinů bez bázně a hany, a téměř netušíme, že jsme svědky historických událostí, které v době obléhání trvaly již půl století a Francii příliš cti a slávy nepřinášely. Krvavé náboženské války, mezi katolíky a francouzskými protestanty neboli hugenoty. Zjistíme, že pobělohorské chování vítězů, katolických Habsburků, vůči poraženým rebelům a následná rekatolizace, byla v tomto porovnání procházka růžovým sadem. Krvavé náboženské běsnění ve Francii, ve druhé polovině šestnáctého století přineslo radost pouze Španělsku a Vatikánu.
Termín Bartolomějská noc je proslulý, a stal se téměř synonymem pro události neblahé. Byla to však jen pověstná špička ledovce vzájemné nenávisti, která ve Francii doutnala již řadu desetiletí a 24. 8. 1572 vřed pouze praskl. Aktivně se na tom podílel král Karel IX. a jeho neméně cynická matka, Kateřina Medicejská. Hugenoti poskytli totiž ozbrojenou pomoc povstalcům ve Španělském Nizozemí a Francie se obávala, že bude zatažena do konfliktu s katolickým Španělskem. 18. 8. 1572 se v Paříži konala svatba předního hugenota, Jindřicha Bourbonského se sestrou krále Markétou.
Fanatismus na obou stranách. Ženich, který odmítal katolický obřad, zůstal téměř po celou dobu obřadu před kostelem a princeznu donutil její bratr, aby přikývla. Doslova. Fyzicky ji přinutil přikývnout. Následovaly oslavy, během kterých se král i jeho matka rozhodli, že problém hugenotů vyřeší jednou pro vždy. O šest dní později vypukl ještě v průběhu oslav masakr hugenotů. Který se neomezil jenom na Paříž. Soudobí kronikáři uvádějí, že v řekách plavalo tolik mrtvol, že lidé odmítali jíst ryby.
Španělský král vraždění zatleskal, kdežto Habsburk, císař Maxmilián II. vyjádřil nad masakrem znechucení a prohlásil celou záležitost za ostudnou. Vatikán, reprezentovaný papežem Řehořem XIII. se také projevil naprosto tolerantně. Byla vydána upomínková medaile, rozezněly se zvony a byla vypálena oslavná salva z děl Andělského hradu. Papež dále pověřil Giorgia Vasariho, dvorního umělce Medicejských, aby vytvořil nástěnnou malbu celé události, která je ve vatikánských sbírkách dodnes. Osud La Rochelle a jeho obyvatel již zdaleka nebyl tak krvavý. Kardinál Richelieu, který celou operaci řídil, rozhodně nebyl takový padouch, jak ho dosti nespravedlivě vylíčil Dumas.
