Václav Rabas, první malíř, který na plátně udělal z obyčejné silnice dominantu obrazu

26.10.2019
Fefík
Další fotky

Naše umění po první světové válce se rozštěpilo na dva směry: jeden hledal poučení na západě, druhý se snažil odvodit svůj umělecký výraz z české krajiny a z genia venkovského prostředí. Rabas patřil k těm druhým.

Václav Rabas se narodil 13. listopadu 1885 v Krušovicích v rodině mlynáře, který koketoval se sochařským uměním.
Roku 1904 maturoval na nejstarší reálce v Čechách, v Rakovníku.
Po vojenské službě byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvoval všeobecnou část, ale pak byl vyloučen, protože publikoval kritiku tehdy neutěšených poměrů na akademii. Rozhodl se studovat na technice obor architektury, nakonec ale přeci jen dokončil studia na akademii u Maxe Švabinského (1913).

Vystavoval už ve svých 10 letech. Max Švabinský byl doslova zázračné dítě

V roce 1909 vstoupil do Umělecké besedy, kde se pod vlivem ostatních členů zdokonaloval a zároveň hledal nový obsah tvorby. V roce 1912 se účastnil společné cesty akademiků do severní Itálie, Mnichova a Paříže.
Zakotvil ale v rodných Krušovicích, tam se i oženil.
Mezi prvními byl povolán na frontu do světové války, kde byl už v září 1914 na haličské frontě zraněn tak, že se přes lazarety vrátil domů a na bojiště se už nevrátil.

Po válce se v nově vzniklém Československu střídavě podílel redakčně na tvorbě sborníku a časopisu Život a satirického časopisu Nebojsa. Zdokumentoval také stopy války na Slovensku.
Patřil též mezi pátečníky, čili se velmi blízce poznal s Karlem Čapkem i jeho bratrem a svým kolegou Josefem a také s budoucím prezidentem Benešem.

Znovu se vydal do Itálie a po návratu si zařídil obytný ateliér v Praze.
Od roku 1923 byl předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy. Posléze se stal dokonce starostou Umělecké besedy.
Jeho obrazy v té době úspěšně reprezentovaly české malířství v zahraničí, Rabas však projížděl především svůj rodný kraj. Tvořil nejraději obrazy svého kraje u Krušovic, také ze Žatecka, Slánska, Žluticka a hlavně krajiny pod Džbánem.

Krajinář Julius Mařák. Jeho obrazy lesních samot předčí fotografii

Karel Čapek o Rabasovi:

„Rabasovy krajiny nejsou utkány ze světelných a vzdušných jevů, nýbrž složeny z poctivé a těžké hmoty: především z půdy, ze samotného geologického substrátu kraje. Je až nápadné, jak skrovnou celkem roli hraje na Rabasových obrazech vegetace; proto tak rád a často maluje podzim a předjaří, kdy půda je ještě holá a mluví rudostí, hnědí a žlutí oranic.

Je charakteristické pro Rabase, jak často protíná cesta jeho krajiny. Bývá to karlovarská silnice nebo okresní cesty z jeho Krušovic: jsou naprosto neromantické a nevedou nikam do zapadlých a luzných horských údolí; jsou to právě obyčejné, užitečné, tvrdé lidské cesty, které tu nejsou pro tu krásu, nýbrž pro to, aby sloužily. I tu mě napadá, jak se krajináři vyhýbají cestám, není-li to zrovna půvabná pěšinka, tratící se v polích a lukách; jsou jim příliš prosaické a přetínají přírodu trochu nemilosrdně svou tvrdou a holou linií.

Jak to přijde, že poznáme na první pohled Rabasův obraz, ať je to krajina neb (daleko řidčeji) zátiší nebo figura. Je jistá kvalita a konfigurace barev, která je čistě rabasovská; je jistá modř, kterou najdete jen u Rabase, jistá ryšavost, rusost, ostýchavá zeleň nebo těžká, rudá hněď, které by snad žádný jiný malíř do obrazu nedostal.“

Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie

Cyklus proměn přírody sledoval Václav Rabas ve svých obrazech v ústraní v Krušovicích i během druhé světové války. Po jejím konci předal mnoho svých obrazů do nově vzniklé městské galerie v Rakovníku. 9. listopadu 1945 se stal jedním z prvních držitelů titulu národní umělec.
V roce 1940 sepsal autobiograficky laděnou knihu Malířovo vyznání. A v roce 1953 vydal knihu Malíř o jaru veršem i štětcem.

A co slavného malíře zabilo?
Vnuk Václav Rabas se v seriálu deníku Blesk Potomci slavných svěřil: „Přijeli generálové z Ruska a začali předákům kumštu v Čechách diktovat, co mohou malovat. V momentě, když začal zachraňovat své kamarády od trestu smrti, učinili na něj nátlak. Chtěli, aby manipuloval své vrstevníky a kruhy k propagandě. A protože měl devět infarktů, po jednom takovém setkání to vyvrcholilo desátým. Ráno jsme ho našli v ateliéru po smrti.“
Je pochován na hřbitově v Krušovicích.

Zdroje: Karel Čapek, Salon, 1936; Wikipedie; Galerie Platýz; Blesk.cz, 2017; Světozor, 1935

FOTO: Václav Rabas

Václav Rabas - 1 český venkov přd velkou přeměnou pintVáclav Rabas - 2 svtzVáclav Rabas - 3 výřez českého středohoří čsv28Václav Rabas - 2 čsv3xVáclav Rabas - 4a krušovice I, 19-20
Další fotky
Václav Rabas - 4b podim 31Václav Rabas - 5 autor rada pet27Václav Rabas - 6a včelařské zátiší ě8 ve sb rabgalrakDSC02038Václav Rabas - 6b pintVáclav Rabas - 7 DSC02041Václav Rabas - 8b gavu hebVáclav Rabas - 8b na staré stezce rabgalrakVáclav Rabas - 0 země au


Nepřehlédněte