Jste komik, herec, zpěvák, „spíkr”, spisovatel, scenárista, básník, bubeník, fotograf (a prý také blázen). To všechno zvládáte?
Nechtěl bych tím především naštvat. Jednak mě to baví, pak mám také mindrák z dětství, protože mi učitelky dávaly špatné známky a pořád říkaly, že ze mě nikdy nic nebude… A pak, když nemám práci jako herec, tak píšu, když mě nebaví psát, dělám dramaturga několika projektům, a tak jsem rád, že nemusím sedět u telefonu a čekat, že někdo zavolá, a když nezavolá, otevřít si flašku a ze žalu se opít.
Jste autorem mnoha publikací, další máte rozpracované. Píšete i o cestování. Jak se vám daří popsat místa, která jste navštívil, tak aby v tom bylo něco nového?
Třeba tak, že namlouvám audioknihu cestopisů, které jsem psal pro Šťastného Jima a Story. Není to jen čtení „bla, bla, bla…“, cestopisy se snažím zdramatizovávat, dávat tam emoce, přímou řeč. Když si vzpomenu na příběh, odvyprávím ho. Přiznám se, že někdy fabuluji – lehce upravuji, ale jen kvůli stavbě vtipu. Chtěl bych to po sobě zanechat i proto, aby moje děti věděly, kdo byl jejich tatínek a jak žil, jak se tenkrát žilo, než se všechno zakázalo. Mladí totiž žít neumějí. Nedávno mi při veřejném vystoupení osmadvacetiletá žena řekla: „…Se máte, vy jste toho strašně moc prožil, my už jen pracujeme.“ Toho se bojím, že už budeme jen pracovat a válčit.
Co vám psaní knih dává?
Nový život, je to jakési vystoupení z reálného života, jít si zablbnout jako do „země krále Miroslava“, kam chodil ten švec ze smutného království, kde se nesmělo to či ono. A já si v tom psaní knih můžu dovolit cokoli, dokonce dokážu postavu zabít, můžu se milovat s cizí ženou… Vždy, když na mě žena žárlí, říkám jí: „Žárli na to, co píšu, tam jsem ti nevěrný, a mnohokrát i lepší, nežli jsem ve skutečnosti.“ Rád bych, aby moje kniha FórUm byla biblí moudra, jsou to sebrané citáty slavných, neslavných i oslavných, které jsem odposlechl. Pak mám rád Slabiklhář, který jsem dal dohromady s Petrem Urbanem, jsou tam vtipy a filozofická antimoudra. Teď je v tiskárně patnáctá kniha. Její téma zatím neprozradím. Bude to výbušné…
Při cestování určitě ochutnáváte různé kuchyně. Kde vám chutnalo?
Rád jím, ale asi vás zarmoutím, jsem narozen ve váhách a těm je jedno, co jedí, ony
si na všem pochutnávají. S chutí sním chleba s hořčicí, kaviár, pivo s tatrankou, krevety na víně, brambory se zmrzlinou nebo lososa na másle. Ale co opravdu miluji, jsou jídla mnoha chutí, jsem nenasyta a nemám rád polopita. Moc rád si dám polívku knedlíčkovou i česnečku – obojí je grunt. Všechno ostatní, co je špunt, ale mám taky rád. Včetně toho, co má špunt i zátku. Kolikrát lepší než pěkně prostřená tabule je sedět u otevřené lednice a dojídat studené zbytky. A přesto jsem byl ten, který na své umělecké kuchařské schopnosti sbalil všechny ženský. Moje čínské kuře načerveno – úžasný chuťový skvost – by ještě dneska určitě zabralo.
Můžete prozradit recept?
To se vezme hrncovitý pekáč s poklicí a na dno na čtyři lžíce oleje se na kousky nakrájí celé kuře i s kostmi. Míchá se nad plamenem v hrnci tak dlouho, až se z kuřete odpaří voda. Pak to zalijete dvěma lžícemi octa a ještě mícháte… Pak zalijete vodou tak, aby kousky nevykukovaly. Přiklopíte a dusíte přibližně 30 minut. Sem tam zamícháte. Po patřičném přidušení odklopíte, přidáte čtyři lžíce sojovky a čtyři lžíce cukru. Už nepřiklápíte, ale ještě vaříte. Mícháte tak, aby se co nejvíce vody vypařilo. Když červená omáčka trochu zhoustne, můžete podávat s rýží. Joj, to se mi sbíhají sliny. Půjdu si to udělat. Ale vlastně co jsem ženatý, tak jsem to nedělal. Tak si to nechám udělat. Vždyť ženu už jsem sbalil. A vám přeji dobré balení, tedy pardon, dobrou chuť!
Máte rád pálivé?
Moc. Kdysi jsme chodili do restaurace, kde si nás vážili i nás milovali. Dával jsem si tam steak se zeleným pepřem, ale vadilo mi, že byl všude. Dohodli jsme se, že mi na steaku udělají hnízdo zeleného pepře, koncentrují ho na jedno místo. Ukrajoval jsem a všichni koukali. Když jsem docílil hnízda, celá kuchyň, včetně číšníků, tleskala. Stejně to mám s krupicovou kaší. Nikdy nesměla být slazená, byla posypaná jen hořkým kakaem.
Doprostřed jsem si nasypal homoli cukru, jedl jsem a trápil se, jak je to hnusné, zároveň jsem se těšil na cíl – na tu cukrovou radost, to štěstí vysněné.
Je podle vás zdravé jíst s chutí?
Znám partu lidí, kteří dělají to, co mají zakázané, ale dělají to s chutí a žije se jim nádherně. Když si lidi dělají problémy v hlavě, že něco musejí v osm, něco v deset, nežijou, ale mají to horší než na vojně, komplikují si život. Kdysi, při představeních s Mimtriem, jsem měl nápad, že vždy rozbiju vajíčko, aby byla sranda. Michal Nesvadba říkal, ať si uvědomím, že máme třicet představení, z vajíček bude osm pukavců, bude to zapáchat, budou problémy. A proč si život komplikovat? Sebetrýznit bychom se neměli v ničem.
Zkoušel jste nějakou dietu?
Nejíst, ale to vždycky poruším. Jednou jsem zkusil dietní přípravek – teď mu nemůžu přijít na jméno – a po něm jsem nejvíc v životě ztloustl. Neřekli, že na něj nesmím jíst a pít pivo… A šlo to rychle. Takže nakonec tahle dieta byla nejhorší. A od té doby už jsem nezhubl.
Které jídlo byste si dal jako poslední?
Kdyby mělo být poslední, tak si ho nevychutnám… Raději bych dal pár rychlejch panáků „honem, než to přijde…“.
A kdybyste nevěděl, že je to jídlo poslední, ale jen tušil a byl při chuti?
S chutí bych si dal od každého jídla kousek, jak jsem už říkal, mám rád rozmanité chutě, stejně jako život. Mohu se pochlubit, že na svých cestách jsem je většinou ochutnal… V Japonsku vypil živého hada a pozřel měsíc volně naložená syrová játra v oleji, živé chrousty, opečené šváby, výborný sýr s hruškou, zmrzlinu politou horkejma višněma až po české vajíčko na hniličko posypané křenem a zalité horkým máslem. Neodmítnu zdravé jídlo, zrovna tak i nezdravé… A pár jídel bych ještě tu na světě rád, a dokavaď mi to zdraví a lékaři dovolí, tak k nim ten zelený pepř…
Hrajete pro všechny – od dětí po seniory. Pro koho vás to víc těší?
Víc pro děti, jsou spontánní a ještě nezkažené vážností, nabubřelostí, mindráky… A nežijí pocitem: „Jen aby se nepoznalo, že jsem blbý a nemám na to.“
Pak ale vyrostou a jsou jako dospělí. Proč myslíte?
Protože jsou to dospělí, kdo je vychovává. V přímém přenosu ČT Sama doma v Ostravě jsem řekl, že za všechno, co je ve mně špatně, může moje matka. Že maminky by si měly uvědomit, co říkají… A to je pořád: „Tohle nedělej, proč se tak tváříš…“ To bylo haló, na druhou stranu těch lidí, co mě chválilo…
Neplatí to ale přece vždy, každá máma je jiná… Vy jste se snažil vychovávat děti jinak?
Jo, ale nesetkává se to s účinkem, protože se samozřejmě dostaly do mateřských a základních škol, kde na ně zase měly vliv maminky… Pozoruju to i při představeních. Hraju třeba pro 800 dětí v sále, učitelky sedí bokem, všechno hlídám, všechno je v pohodě. Problém jsou ale představení pro děti s rodiči.
Proč? Rodiče ruší?
Přesně. A nejhorší jsou zase maminky. Sednou si do první řady, dají na klín dítě a za nimi jiné děti nevidí. Požádám je, zda by nemohly jít na stranu, a to už jsou naštvané… Chápu, že některé děti nemohou opustit maminku, ale nemusí si sedat do první řady. Představení trvá hodinu a taky se stává, že maminka přináší po 20 minutách dítěti limonádu a párek v rohlíku. Skrčí se, aby nerušila, a šine si to až k dítěti do první řady. Dítě začne jíst a představení je v háji. A taky mi vadí, že dětská představení jsou objednávaná hlavně na Mezinárodní den dětí, to pak nevím, kam dřív, dětský den řeší dospělí, děti se chtějí bavit pořád.
Říkáte, že v životě pomáhá smích a že kdo není optimista, měl by se snažit jím být. Jak?
Moje motto zní: „Život je zrcadlo, mrač se na něj a bude se taky mračit, usměj se a bude ti dobrým společníkem.“ Jedna má kolegyně je pořád v depresích, jednou jsem jí namluvil na záznamník jejím hlasem: „Jsem dnes poprvé šťastná, podívala jsem se do zrcadla a viděla tam veselou ženskou. A dneska to dáš, seš nejlepší!“ Poděkovala, ale večer to vyprchalo a byla zase v depresi. To si musí denně říkat sama. Jak se říká – problémy jsou dvojí, předčasné nebo pozdní, o tom to celé je.
Jak jste se vyrovnal s tím, že jste přeučený levák?
Co mi zbývalo než se s tím vyrovnat? Ve škole mi tehdy přivazovali levou ruku k židli, takže mě to určitě poznamenalo. Ale život jde dál.
Bez čeho byste se neobešel? A bez čeho naopak obešel?
Neobešel bych se určitě sám bez sebe, bez humoru, bez rodiny, jídla a pití. Bez všech dobrých věcí. I bez života bych se neobešel. Obešel bych se ale bez blbců, špatných lidí, kteří předstírají, že jsou dobří, a také bych se obešel bez chudoby. A kéž by to šlo všechno lehce obejít. Stejně jako když se obejde špinavá kaluž. A pozor, mějte stále na paměti, co blb, to názor!
