HOTOVO zlatou hvězdou na čele, Zlatovláska, Sněhová královna, Dvanáct měsíčků, Mrazík a Nekonečný příběh. Ve světě je to nyní Popelka z roku 2015 režiséra Kenetha Branagha v americko-britské verzi studia Walt Disney Pictures, s hlavními představitely Popelky a prince, Lily James a Richardem Maddenem. Příběh Popelky a jejího střevíčku se stal nejčtenějším i filmovým příběhem na celém světě. U nás má oblibu Vorlíčkova česko-německá Popelka z roku 1973 s Pavlem Trávníčkem a Libuškou Šafránkovou pro sympatie této herecké dvojice a jejich příznačný smysl pro humor. Americká Popelka zas pro krásu Lily James i Richarda Maddena, nádheru kostýmů a geniálnost filmových triků. Animace jsou ve filmových pohádkách stále vychytanější, ale pohádkový příběh v té klasické podobě zůstává na věky věků zcela jednoduchý. Co se týče české produkce, ta má u svého publika úspěch.
Pohádka jako kouzelné zrcadlo našeho světa
V pohádkovém příběhu přímočarost bojuje s vychytralostí a mnoha překážkami. Pohádka ví jak na to. Štěstím jsou dobré vlastnosti, které bychom v sobě měli pěstovat i my, lidé. Vítězí moudrost, fantazie, poezie a vynalézavost. Ožívají archetypy, nejjednodušší situační vzorce.
Mohlo by se zdát, že napsat pohádku, když je jednoduchá, není problém. K některým pohádkám se stále vracíme, na další si po letech nevzpomeneme. Do první sorty bychom mohli dát pohádky Hanse Christiana Andersena, bratří Grimmů, Charlese Perraulta, od českých autorů knížky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Františka Hrubína, Josefa Štefana Kubína, Karla Čapka, Josefa Lady, Ondřeje Sekory, Václava Čtvrtka, Marie Kubátové, Dagmar Štětinové, Jiřího Žáčka. Mnozí museli prokázat své kvality v literárním světě, než se mohli stát pohádkáři.
Měli to pohádkáři vždy jen pohádkové?
Václav Beneš Třebízký k tomu už kdysi dávno napsal: „Široko daleko znali pohádkáře, chodili si pro ně na zimní večery, a kdykoliv přišel který, vždycky uměl něco nového. Bezednou studnou byla hlava jeho, ani bys nespočítal těch pohádek. Pohádkář byl živou knihou, v níž kdekoliv jsi chtěl, mohl jsi otevřít. Znal celý kraj, veškerá jeho tajemství dopodrobna.“ Třebízký ale napsal i to, že život pohádkáře nebyl vždy ve skutečnosti pohádkový. Žil skromně, příkladem může být „pohádkový“ život první české pohádkářky Boženy Němcové.
Kdo by neznal pohádky autorky slavné Babičky? Výborně se filmují. Nejoblíbenější jsou dvě, O dvanácti měsíčkách a Princezna se zlatou hvězdou na čele. Obě byly zfilmovány. V televizi o Vánocích běží stále stejná původní verze režiséra Martina Friče z roku 1959 s Josefem Zímou v roli prince Radovana a Marií Kyselkovou v roli princezny Lady. Film natáčený na Kokoříně spotřeboval mnoho krásných plesových šatů, díky nimž mohla herečka Kyselková natáčet i v těhotenství, přesto podala výborný výkon. Dvanáct měsíčků z roku 2012 natočil režisér Karel Janák a hudbu složil Ondřej Gregor Brzobohatý. V hlavních rolích si zahráli Roman Vojtek, Marie Majkusová, Veronika Žilková, Ivana Korolová, Jan Komínek, Radoslav Brzobohatý a další známí herci. Tato vysloveně zimní pohádka spotřebovala mnoho sněhu. Pro jeho nedostatek v natáčecí době se však filmování protáhlo na několik let.
Děti mají rády veršované pohádky Františka Hrubína, ty nechybí na dětských recitačních soutěžích. Chtěl být učitelem, ale ať to jakkoli zkoušel, na učitelství ho nevzali. Jako pohádkový hrdina se nevzdával. Vydal se na dráhu spisovatele knížek pro děti. Založil časopis Mateřídoušku. Inspirovaly ho jeho vlastní děti, kterým předčítal Andersena a když pohádky došly, vymýšlel je sám. Tak vznikl Špalíček veršů a pohádek s Karkulkou, Otesánkem i Budulínkem.
Podíváme-li se k sousedům, pohádkám se dařilo ve Francii i v Dánsku. Francouz Charles Perrault byl „strohým“ úředníkem, a jaké pohádky psal. Musel se ale stále potýkat s literárními kritiky. Jednomu se nelíbila jeho laskavost, dalšímu modernost. Vyčítali, že nepíše mravokárné pohádky, ale Perraultovi starodávné příběhy připadaly na jeho osobní vkus „příliš hrubé až barbarské“. A tak psal neohroženě pro děti příběhy jemné a žertovné, například o kocourovi v botách, Palečkovi.
Jak chudý Andersen k pohádce přišel
Hans Christian Andersen je bezesporu ikonou světového pohádkářství. Kdo by neznal Sněhovou královnu, Malou mořskou vílu, Princeznu na hrášku, Cínového vojáčka, Ošklivé káčátko, Křesadlo? Vynikal geniální představivostí a citem pro dialog postaviček, které si „vypůjčil“ od velkého divadla. Doma už jako malý kluk měl vlastnoručně vyrobenou miniaturu loutkového divadla. Pohádky by mohl rozdávat, napsal jich bezmála dvě stovky. Jinak ale žil v chudých poměrech, ze kterých vyšel, matka byla pradlena a otec švec. Sám chtěl být původně loutkohercem. Znal snad celého Shakespeara. Ale jeho matka byla negramotná, on sám neotesaný, učení mu zprvu nešlo, musel se nějaký čas uživit jako dělník, než se setkal se svým mecenášem Jonasem Collinem a ten mu pomohl k maturitě. Potom Andersen podnikl cestu po Evropě a v roce 1835 vydal svoji první knížku pohádek. Pak se mu začalo dařit lépe.
Česká Popelka dobývá svět, má všech pět „p“
Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku se proslavily nejen u nás, ale i za hranic3emi, podobně jako Arabela. Tak tomu bývá, když má zfilmovaná pohádka všech pět „p“. Dobrý příběh, jednoduchost, humor, dobré herce a nápadité filmové zpracování. Pavel Trávníček na toto natáčení často vzpomíná. Úspěšná pohádka je dle jeho mínění: „Průzračně jednoduchá, ale ne hloupá, aby to mohli sledovat rodiče i děti. Měla dobrou kameru a přirozeně působící příběh.“ K informaci o stálých expozicích na českém hradu Švihov a v německém Moritzburgu říká: „Vždyť tam mají i naše sochy v životní velikosti!“
