Prší už třetí den. Není divu, na začátku prosince je zima na spadnutí. Možná dokonce i napadne sníh, i když to nebývá příliš často. Tesař Josef je opravdu rozmrzelý. Už aby bylo jaro, začnou polní práce a lidi budou potřebovat nářadí. Před chvílí tady byl sluha z chrámu. Objednal křeslo pro velekněze. Letos už potřetí. Co ten dědek s tím křeslem dělá? Co by dělal? Válí se v něm, zadek nezdvihne, jak je rok dlouhý, a když už se mu to konečně podaří, tak funí jako… Ne, nebudu to nečisté zvíře ani jmenovat. Pochopitelně zaplatí až hotovou práci. To se dalo čekat. Vezmu nějaké pevné dřevo, musím se podívat dozadu do skladu. Snad tam ještě nějaké bude.
Vida, ani jsem si toho nevšiml, nechal tady na stole dopis. Kdyby tady nechal váček s penězi, udělal by lépe. Marie už je na rozsypání a výbavička nikde. Má bříško, že si nevidí na nohy, a tak ji raději do dílny ani nepouštím. Jsem nepořádný. Zakopnout na hliněné podlaze, to by nemuselo dobře dopadnout. Musím zaskočit za bábou a domluvit se s ní. Tady, v Nazaretu, zdravotnická pomoc za moc nestojí. Římská správa si hledí zdraví svých vojáků a za ni dovede dobře zaplatit. Žena tesaře nikoho z těch zazobanců nezajímá. Pár kousků tvrdšího dřeva jsem našel, aspoň něco. Měl bych se podívat, co mi vlastně chtějí? Třeba nějaká větší objednávka. Bodla by, potřebuji peníze.
To snad není pravda. To se mi jenom zdá. Tady se někdo zbláznil. Přesněji řečeno, ten chlap, který si hraje na Boha. Sedí v Římě, ale má dlouhé prsty. Tak pánovi se zachtělo vědět, kolik má oveček ve svém ovčinci? Ale houby, chce vědět, jestli ho lidé nešidí na daních. Sčítání lidí. Ach jo a já se narodil v Betlémě. To je týden cesty. Panebože, taková dálka. Co když mi žena porodí cestou? Včera jsem se porval v krčmě. Myslím, že toho vtipálka přešel smích. Já jsem jinak klidný, ale když mi ten hlupák škodolibě oznamoval, že to dítě stejně nebude moje…. Pár dní si dá pokoj. S přeraženou čelistí určitě nemá náladu na vtipy. Zkusím sehnat peníze na cestu.
To se dalo čekat. Ten lakomec mi nedal na cestu vůbec nic. Se škodolibým úsměvem mi poradil, abych požádal místního, římského správce. Když už si to božský Augustus vymyslel, tak ať se nás postará. Ten zmetek dobře věděl, že to neudělám. Hádat se s jeho strážemi u vchodu? Každý z nich je jako Goliáš. Však mi Marie říkala, když šla okolo cestou z tržnice. Světlé vlasy, modré oči a hladké, vyholené tváře, s tvrdými rysy. Odněkud ze severu a nejméně o hlavu větší než já. Nepřipadá v úvahu, to radši sáhnu do úspor.
Zřejmě jsem měl opravdu kliku. Cesta byla únavná, ale naštěstí jsme nešli sami. Nikdo nás večer od ohňů nevyháněl. Ba právě naopak. Díky Marii. Má zvláštní úsměv, kterému se nedá odolat, a její stav budí soucit. Zvláště u žen. Vždy se najde miska mléka a měkké místečko na spaní, poblíž hřejivých plamenů. Jsem taky rozlámaný, ale spánek se mi vyhýbá. Diskutuji s ostatními muži u ohně a všichni sledujeme jasnou hvězdu, která se nedá přehlédnout. Nepatří tam, bůhví, odkud se vzala a září jako úplněk. Mohli bychom jít i v noci, vedla by nás bezpečně, ale nač spěchat?
Moje rodiště mi nepřipravilo hezké překvapení. Zmatek, hluk, nadávky dospělých, pláč dětí, bečení ovčích stád. Jako v Jeruzalémě o největších svátcích. Hlava na hlavě, stovky, tisíce lidí. Prodírám se davem a oslík už toho má taky dost. Stejně jako Marie. Je bledá, přepadlá, vyčerpaná. Do těch páchnoucích, úzkých uliček se neodvážím. Římské hlídky sice budí respekt, ale nemůžou být všude. Jsem sice doma, ale jak to tak vypadá, zase přespíme venku. Nebude to však v tichu pod hvězdami, ale v hluku, chechtotu opilců a smradu z prskajících pochodní.
Už jsem rezignoval. Ubytování zkrátka není. Pro mě není. Ti vydřiduši ucítili příležitost a jejich nehorázné ceny volají o Boží trest. Já se vyspím třeba na kameni, ale co Marie? Kdosi mě zatahá za rukáv. Nechceš se pobavit, cizinče? Takový krásný a urostlý chlap by neměl spát sám. Váhám. Tady mě nikdo nezná, nikdo Marii nic nedonese. Nejsem ze dřeva, i když jsem tesař a ženskou jsem neměl, ani nepamatuji. Smyslný, vše nabízející úsměv, černé vlasy i oči. Bronzové ozdoby na předloktích a náušnice s rudými kamínky. Téměř odhalená ňadra, od kterých nedokážu odtrhnout zrak. Zavřu raději oči, ale ten její úsměv vidím pořád. Usmívá se stejně jako Marie. Jenže téhle jde jenom o peníze. To nesmím udělat. Je rozhodnuto. Sáhnu do váčku a podám ženě pár mincí, na které čekala. Ne holka, musíš si najít dneska někoho jiného, s kým prožiješ noc. Divíš se, proč ti platím? Potřebuji najít místo na přespání, pro sebe a moji ženu. Víš o nějakém? Ve chlévě na slámě? Pořád lepší než venku. Tak jdeme. Marie mě pochválí. A i ten oslík jako by vesele zastříhal ušima…
