Posuňme se nyní do roku 1906. Jistý Arthur Eddington se stává hlavním asistentem Královské observatoře v Greenwichi. Na doporučení lidí, pro které je Newton a jeho zákony fundamentem, se kterým nelze pohnout a žádný seriózní vědec a natož Angličan se o to ani nepokouší. Později se na něj začnou dívat přes prsty a možná i budou své volby litovat.
V téže době pracuje v Německu jistý fyzik Einstein. Jeho speciální teorie relativity je sice již na světě, ale žádnou velkou díru do světa neudělala. Na anglických univerzitách o ni prakticky nevědí. Koneckonců, je to Němec a co ten může vědět o Newtonovi. Eddington je kvaker, lidumil, nepřítel ozbrojeného násilí a válečných konfliktů. Zdánlivě smířlivá a bázlivá povaha. Zdání však klame.
Přichází rok 1914, a s ním první, děsivý, a celosvětový válečný konflikt. Eddington nenarukuje, nemusí kvůli přesvědčení. Legálně, pochopitelně, tehdejší zákony mu to umožňovaly. Profesoři, jejichž synové bojují kdesi ve Francii, pokládají Eddingtona za zbabělce. Pohlédněme nyní do Berlína. Einstein odmítne podepsat manifest loajality k německé armádě. Ani on neoblékne uniformu. I na něho je činěn nátlak. Hrozby snížením platu. Hrozby vyloučením z profesorského místa na univerzitě. Vždyť podepsali i takový velikáni jako Max Planck, který se nyní angažuje výpočty drah dělostřeleckých granátů. Později, až padne jeho syn, jeho nadšení pro válku ochladne.
Bratříčkování s nepřítelem je zločin. To slyší Eddington i Einstein. Je válka a vědecká spolupráce je na nule. Jen ti dva si to nemyslí. Pokračuje jejich vědecká korespondence, která je na obou stranách sledována se skřípěním zubů oficiálních míst. Einstein je Němec, křičí na Eddingtona. Einstein ten manifest nepodepsal, odpovídá Eddington. Pak konečně válka skončí a horké hlavy začínají vychládat. Korespondence už není pololegální. Stáčení Merkurovy dráhy, první teoretický důkaz. Nepatrný rozdíl, o kterém Newton věděl, ale neuměl si ho vysvětlit. Co je gravitace? Einstein říká, že je to deformace prostoru v blízkosti hmoty. Naskýtá se možnost ověřit si toto tvrzení pokusem. Deformace prostoru způsobí ohyb paprsků hvězd v blízkosti slunce. To lze jen v průběhu zatmění. Pokud se v blízkosti slunce změní postavení hvězd, Einstein měl pravdu a budeme mít novou teorii.
Fotografické desky, až na osm kousků, jsou deštěm zničeny. Bůh však není škodolibý. Druhý den ráno už neprší. Vítr rozhání mraky a občas se objeví modré nebe. Vše je připraveno. A nakonec se stane zázrak. Mraky kdosi odfoukne z oblohy a konečně se ukáže sluneční kotouč. Ne nadlouho. Příroda utichne. Ptáci zmlknou a po zemi se míhají pruhy světel a stínů. Kraj se na pár minut ponoří do tmy, a na nebeské klenbě zablikají hvězdy. Zatmění je definitivně zaznamenáno na fotografických deskách. Je 29. 5. 1919. O několik týdnů později uvidí stále pochybující vědci na vlastní oči, že Einstein měl pravdu. Eddingtonova umíněnost a tvrdohlavost ji potvrdila.
