Před příchodem zimy si tito hlodavci vyhrabou noru, v ní si udělají hnízdo a upadnou do hlubokého zimního spánku. Výrazně jim pak klesá tělesná teplota a zpomaluje se puls i dech. Během zimního spánku klesá teplota jejich těla téměř až k bodu mrazu. Během zimního spánku pak žijí ze svých tukových zásob.
Tarbíci a myšivky takto prospí šest až devět měsíců z každého roku. Přitom se však přibližně každé dva týdny budí, a to zřejmě za účelem zbavit se nahromaděné moči. V oblastech, kde žijí, bývá zima dlouhá a krutá a zimní spánek se tak pro tato zvířata stává jedinou možností, jak zimu přežít.
Pravý zimní spánek neboli hibernace znamená, že spící zvíře sníží svoji tělesnou teplotu skutečně až na možné minimum, klesne mu krevní tlak a také jeho srdce pracuje pomaleji. Současně se zpomaluje rovněž i dýchání a také trávicí a vylučovací soustava téměř nepracuje.
Pravým zimním spánkem spí většinou drobní savci. Nejznámějším velkým zimním spáčem je snad sysel obecný (Spermophilus citellus), který se do své nory ukládá již na sklonku léta a probouzí se, až když je jaro v plném proudu, v dubnu nebo až v květnu. Před usnutím se však důkladně vykrmí. Mláďata syslů pak vždy usínají jako poslední, musí totiž nabrat dostatečnou hmotnost a tukovou zásobu.
Zimním spánkem spí rovněž i netopýři. Zatímco syslové zahajují zimní spánek mnohem dříve než jiná zvířata, u netopýrů je tomu naopak. Ti jsou totiž tak malí, že si velké tukové zásoby vytvořit nemohou. Proto usínají mnohem později, většinou až s příchodem prvních mrazů.
Zdroj: Wikipedie
