Veverky své vědecké jméno získaly podle svého ocasu. V překladu ze starořečtiny název rodu těchto hlodavců znamená „svým ocasem se zastiňující“. Ocas totiž veverkám neslouží jen při skákání ze stromu na strom, ale rovněž i jako přikrývka při spánku a během letních vysokých teplot se s ním rovněž i skutečně zastiňují.
Malá veveřátka přijdou na svět slepá a holá v některém z hnízd, která jejich matka rozmísťuje ve svém teritoriu v korunách stromů. Aby samička zmátla případné útočníky, stěhuje občas svá mláďata do dalších připravených hnízd. Nejjednodušším způsobem přepravy mláďat je role matky nosičky. Zkušený hmat samice na zátylku způsobí, že mláděti vlivem vrozeného reflexu povolí svaly, schoulí se a zůstane nehybné, nastává u něj jakýsi stav ztuhlosti. Prosté uchopení mláděte do tlamy nebo i do zubů je typické například i pro malé hlodavce. Pro mládě přeprava v matčiných zubech na potřebnou vzdálenost není ničím nepříjemným, naopak, jedná se o velmi rychlý, bezpečný a v podstatě rovněž i pohodlný způsob přepravy.
Plně osrstěny jsou mladé veverky po třech týdnech od narození a vidět začínají ve věku jednoho měsíce. Z hnízda začínají vylézat, když jim je šest týdnů. V tomto období jsou však malá veveřátka nejzranitelnější. Jsou ještě nemotorná a rovněž i poměrně slabá, takže mohou snadno spadnout ze stromu dolů. Zpátky nahoru se pak již bohužel vyšplhat nedokážou.
Pokud samice takový pád mláděte přímo nevidí a okamžitě ho nedopraví zpátky do hnízda, drobné veverčí tělíčko na zemi rychle prochladne a následky mohou být fatální. Proto v případě veverek platí při nálezu mláděte na zemi, na rozdíl od ostatních savců, přesný opak, tedy veverčí mládě je nutné sebrat, protože matka se pro něj už nevrátí. Na záchranu malých veverek, které třeba vypadnou z hnízda, se specializuje například záchranná stanice pro veverky v Pátku u Poděbrad.
Zdroj: Wikipedie
