Gravitace drží náš svět pohromadě. O tom, že je vždy přitažlivá, se přesvědčil každý z nás. V době, kdy se učil chodit. Naštěstí jsme padali z malé výšky a naše planeta je celkem milosrdná, co se její přitažlivosti týče.
Gravitace našeho Měsíce už je cítit i vidět. Je sice více než osmdesátkrát lehčí než Země, ale lidé, kteří bydlí u zátoky Fundy, v Novém Skotsku v Kanadě, by o tom mohli vyprávět. Jedenáct kilometrů krychlových vody každých dvanáct hodin a výška přílivu sedmnáct metrů. Gravitace nám díky přílivovým elektrárnám pomáhá získávat tolik potřebnou energii. Proti těmto elektrárnám dokonce nic nenamítají ani ti nejmilitantnější ekologové.
Odpoutat se od Země, nebo dokonce od Slunce, to už vyžaduje obrovské množství energie a ani dnes si nemůžeme ve Sluneční soustavě dělat, co bychom chtěli. Motory našich raket jsou málo výkonné. Nasměrovat sondu tak, aby spadla na Slunce, nebo opustila náš solární systém kolmo na oběžnou dráhu Země, to nezvládneme dodnes. Všechny kosmodromy světa se stěhují na jih, aby jim pomohla odstředivá síla rotace naší planety.
Přeskočit nějakou výšku ve Stockholmu dá sportovci více práce, než zdolat tutéž výšku někde na rovníku. Vypadá to úsměvně, ale na rovníku je ten sportovec o nějaký ten zlomek gramu lehčí. U velkých, zaoceánských, nákladních lodích, dokonce existují přepočítávací tabulky, protože rozdíly ve hmotnosti jsou už znát. Opusťme nyní ryze praktické důsledky gravitace a zamysleme se nad jejím významem ve vesmíru.
Gravitace je deformace prostoru, v blízkosti hmotných těles, říká Einstein. I naše Slunce deformuje prostor kolem sebe, ačkoliv je hvězdný trpaslík. Mělo by tedy odchýlit světelný paprsek ze vzdálené hvězdy, pokud se ocitne v jeho bezprostřední blízkosti. Jeho teorie byla potvrzena v roce 1919 Arthurem Eddingtonem, který tento fakt ověřil a dokázal fotografií, při zatmění Slunce.
Existují však gravitační síly, které přesahují všechny naše představy. Naše rozměry i hmotnosti jsou příliš malé. Nyní nemyslím na lidi, ale na celý solární systém, ve kterém žijeme. Představte si nyní dvě neutronové hvězdy. Každé přirovnání kulhá, ale můžeme to zkusit. Pokud si představíte atomové jádro o velikosti kopacího míče, tak ve stejném měřítku, bude první elektron obíhat dvacet kilometrů daleko. Ty míče jsou tedy ve hmotě, jakou známe, od sebe čtyřicet kilometrů. V neutronové hvězdě jsou tyto kopací míče jeden vedle druhého a hmotu Sněžky bychom natlačili do hrachového zrnka.
Neutronové hvězdy obíhají kolem sebe, přibližují se k sobě, a gigantické energie se šíří prostorem, jako vlny na rybníce. Prostor se vlní a nakonec, třeba po stamilionech let přijde chvíle, kdy dostihne tato vlna Zemi. Současná technika už dokáže tyto vlny zachytit. Jistě si řeknete, k čemu nám to je? Je to stejné jako když stojíte v mlze. Viditelným světlem se rozhlížíte pár centimetrů kolem sebe. Radiovými signály už je to lepší, neprůhledná místa se stávají průhlednými. Před gravitačními vlnami už žádná překážka neleží, protož tyto vlny, to je vesmír sám. Čím dále vidíme, tím více poznáváme. A to je náš úkol.
