A mně to nedá, abych si nazavzpomínala na akt, který se zase vrátil a zažije jej jistě i Tomášek. Vítání občánků. Vrátím se ve vzpomínkách do 70. let…
Za dob socialismu bylo vítání občánků doslova fenoménem. Tato pravidelná činnost přináležela matrikám místních národních výborů, které zvaly nově narozené děti ve městech nebo na vesnicích na slavnostní hodinku spojenou s proslovem předsedy MNV a krátkým dramatickým pásmem jiskřiček a pionýrů.
Nezřídka si tuto událost nenechali ujít ani prarodiče a ostatní příbuzní. Maminky dostaly červené karafiáty, tatínkové pamětní list, společně si pak vyslechli dojemný proslov o tom, jak je dobře, že z potomků vychovají správného občana, který bude přínosem, posilou a oporou socialistické vlasti. Po roce 1989 tyto akce postupně téměř vymizely, abychom se k nim po několika desítkách let začali zase s nostalgií vracet.
Dnes však maminky nejsou tak nervózní jako tehdy. Vzpomínám si, že ta moje brala tenhle slavnostní akt trochu jako závazek a mluvilo se o něm se vší úctou a vážností několik týdnů dopředu. Když pak moji sestru soudruh předseda přivítal, mamka to samozřejmě oplakala.
Krásný obřad, výjimečná atmosféra, malá jiskřička odrecitovala básničku a zazpíval dětský pěvecký sbor. Ještě dlouho potom si maminy, když se potkaly na hřišti nebo na procházce, vyprávěly, jak to bylo nádherné a jak že se těší na fotografie, které budou za týden.
O mém vítání mi vyprávěla maminka, mám asi dvě fotky a dostala jsem krásnou plaketu, v červené krabičce vyložené sametem. Na druhé straně je vyryté moje jméno a datum narození.
Jak to máte se vzpomínkami na vítání našich malých spoluobčanů vy?
