Nejstarší dochovaná datovaná forma na perník u nás pochází ale až z konce 17. století, nejvíce se jich dochovalo z 19. století, tedy z doby, kdy se u nás už na vánoční stoly pekly perníčky ve větší míře.
Ve vánočním čase je představují muzea na výstavách a nenajdete snad jediné, kde by na vás nedýchla atmosféra starých českých kuchyní a vůně perníkových lahůdek. Nejenže předvádějí originály starých perníkářských forem, ale nabízejí také řadu zajímavých informací o pečení této sladké vánoční lahůdky i s ochutnáváním. Například o koření, těch se prý do těsta přidávalo až dvacet druhů. Určitě to byl fenykl, anýz, hřebíček, nebo badyán, koriandr, skořice, muškát.
Perníkářské formy byly malým uměleckým dílem, byly to desky obvykle z hruškového dřeva zvané kadluby, používalo se však také dřevo švestkové, třešňové nebo lipové. Formy byly silné dva až sedm centimetrů, řezba motivů musela být všude stejně hluboká a nikde nesměl být šikmý vryp, těsto by se pak špatně propeklo a vyklápělo. Náměty na formách se měnily s dobou, nejdříve to byly jen ornamenty a náboženské motivy, později se řezbáři soustřeďovali na portréty panovníků a milostné motivy, později to byli husaři, panáčci a panenky nebo holubičky.
Původní perníčky se těm současným vůbec nepodobaly, byly to jen placky z vody a mouky pečené na rozžhaveném kameni. V současné době jsou perníčky, které jsou nezbytnou součástí vánočního stolu, také malými uměleckými dílky všech možných tvarů a motivů, které vánoční dny jedinečně provoní. Fantazii se opravdu meze nekladou, kdo umí, ten umí.
