Prošel Uranií (1935), Dětským divadlem Míly Mellanové (1935 – 1936), Hereckou školou E. F. Buriana (1936 – 1939), samotným Divadlem E. F. Burianem (1937 – 1939), Akropolisem (1939 – 1940), rodinnou kočovnou společnosti Červíčka – Budínského (1940), Divadlem na Vinohradech (1940 – 1943), Uranií v Holešovicích (1943 – 1945), opět Vinohrady (1945 – 1949), Městskými divadly pražskými (1949 – 1960) a činohrou Národního divadla (od 1. ledna 1960). Hostoval například v Divadle ABC či Viole.
Poprvé se na filmové titulky zapsal jako nezbedný starostův syn Jarka Rejlek v melodramatu Václava Binovce Lízin let do nebe (1937) a v jeho pokračování Lízino štěstí, nelze nevzpomenout role studenta a skladatele Jana Vaňka ve študácké komedii Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše a nešťastně zamilovaného studenta Michala v dramatu Noční motýl Františka Čápa.
Na přelomu protektorátu si za pomoci Miloše Havla zkusil i filmovou režii, která nebyla jeho nejsilnější stránkou. Po milostném melodramatu Jarní píseň s Hanou Vítovou v hlavní roli se pokusil s Františkem Salzerem o parodii Pancho se žení, jež byla roztočena ještě za okupace, dokončena až po osvobození a v níž si Rudolf zahrál titulní roli nebojácného Pancha.
Na plátně po roce 1945 ztělesnil velké role – Vocílku ve Strakonickém dudákovi, Švejka ve dvoudílné Steklého adaptaci románu Jaroslava Haška, nenažraného Pandrholy v pohádce Dařbuján a Pandrhola, gestapáka Böhma v Reportáži psané na oprátce, udavače Zajíčka ve Vyšším principu, svérázného předsedy MNV v Podskalského komedii Bílá paní, kriminalisty Kalaše v kriminálkách Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář a Po stopách krve (později ještě Diagnóza smrti), Důry v Menzlově a Vančurově Rozmarném létě a komunistického důvěrníka v trezorových Skřiváncích na niti.
Absolutním vrcholem byla postava Karla Kopfrkingla v Herzově hororové tragikomedii Spalovač mrtvol.
„V pozdějších letech se z Hrušínského vyvinul charakterní herec, jenž procházel od komediálních k dramatickým rolím a naopak. Diváky udivoval svým klidem, nulovou mimikou, rozvážnými gesty a melancholickýma očima. Duševní rozpoložení postavy a nové pohnutky dokázal přetvořit jen pouhou změnou intonace svého klidného hlasu,“ výstižně charakterizuje Hrušínského herectví Jaroslav „Krib“ Lopour na stránkách Československé filmové databáze.
V roce 1968 byl mezi prvními padesáti signatáři článku Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Protože ani po silném nátlaku v době normalizace svůj podpis neodvolal, byl několik let bez práce a měl zakázanou činnost. Přišel tím nejen o řadu filmových a televizních rolí, ale i o místo pedagoga na DAMU, o významné zahraniční filmové nabídky a měl také zákaz pracovat v rozhlase a režírovat v divadlech. Výjimkou byla účast na československo-sovětském válečném dramatu Zdeňka Brynycha Oáza.
Zpět do filmu si ho vydupal režisér František Vláčil pro pozoruhodný film Dým bramborové natě. Ten vznikl podle knihy Bohumila Říhy Doktor Meluzin, ale kdo toto dílo četl, ví, že společného mají pramálo.
Později jsme mohli vidět jeho bodrého komisaře Ledvinu v Adéle, lékárníka v Láskách mezi kapkami deště, doktora Radostu v Kulovém blesku, doktora Gruntoráda v Postřižinách, šíleného vynálezce Orfanika v Tajemství hradu v Karpatech, svérázného pacienta Prepsla v Pozor, vizita!, vysloužilce Pankráce v pohádce Tři veteráni, lesníka France v komedii Slavnosti sněženek, doktora Skružného v komedii Vesničko má středisková, převozníka Proška ve Smrti krásných srnců, Billa Lockita v komedii Žebrácká opera nebo ředitele v Obecné škole.
Nepostradatelná byla také jeho práce recitační (Máchův Máj), pro rozhlas, dabing a televizi (Zlatí úhoři, Královská hra nebo Noc rozhodnutí – poslední role, kdy ztvárnil postavu prezidenta Emila Háchy).
Mnoho z těch rolí by nebylo, kdyby Rudolf Hrušínský v roce 1977 nepodepsal Antichartu. Politika se Rudolfu Hrušínskému pletla do cesty, jako mnohým.
Po volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu za Občanské fórum. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 působil v parlamentním klubu Nezávislých poslanců Občanského fóra. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.
Podle svého syna neměl původně o aktivní politickou kariéru zájem a na kandidátku Občanského fóra nastoupil s tím, aby byl zařazen na její zadní pozici. Jenže ve volbách získal tak velké množství preferenčních hlasů, že po zvolení poslancem nechtěl rezignovat na mandát, a tak ve Federálním shromáždění strávil celé volební období. Jak uvádí jeho syn, z parlamentu odcházel po dvou letech zklamán politikou.
Své vzpomínky shrnul do knížek „Muž, který trvá na svém“ (1992), „Kronika rodu Hrušínských“ (1994) a manželka „Eva Hrušínská vzpomíná…“ (1998). Rudolf Hrušínský starší zemřel po těžké nemoci 13. dubna 1994 v Praze. V herecké tradici pokračují synové Rudolf Hrušínský ml. (*1946) a Jan Hrušínsky (*1955) i vnoučata Rudolf Hrušínský nejmladší (*1970) a Kristýna Hrušínská (*1985).
Zdroje: Jaroslav „Krib“ Lopour – Československá filmová databáze; Wikipedie
