Osudové rány
Maniodepresivní psychóza má celou řadu spouštěčů. A příběh Oty Pavla byl od raného dětství plný krutých a osudových ran. Většina z nich souvisela s jeho židovským původem a nacistickým holokaustem. Ota Pavel se původně jmenoval Otto Popper a jeho otec, velmi působivě zachycený v pozdějších Pavlových povídkách jako nonšalantní obchodník a milovník života, sice za první republiky dosáhl slušného postavení, ale jako Žid musel se svými dvěma staršími syny odejít do koncentračního tábora. Mladičkému Otovi, který byl po matce zapsán v matrice jako křesťan, se deportace vyhnula, přesto však utrpěl obrovskou psychickou újmu z dočasné ztráty otce i obou milovaných bratrů (jako zázrakem všichni tři přežili a po válce se vrátili domů). To všechno se v něm usadilo a jednoho dne vybuchlo v podobě těžkého záchvatu maniodepresivní psychózy.
Kariéra sportovního reportéra
Přitom krátce po válce Ota Pavel nastartoval celkem slibnou kariéru. Stal se sportovním redaktorem československého rozhlasu a rychle si vybudoval skvělou pověst. Snažil se totiž jít za sportovní výsledky – nereferoval o brankách, bodech, vteřinách, ale o příbězích. O touhách, o euforii i zklamání… prostě o sportovních emocích. Ostatně jeho pozdější knihy se sportovními příběhy Pohádka o Raškovi, Plná bedna šampaňského či Dukla mezi mrakodrapy si našly tisíce čtenářů.
„Běž do plynu, ty Žide!“
Ota Pavel šel do všeho po hlavě, dokonce s pražskou Duklou trénoval a fyzicky se doslova ničil. Přesto za propuknutím jeho psychické nemoci mohla být neurvalost českých hokejistů, kteří ho prý v jakési vyhrocené chvilce poslali do plynu – traduje se, že kdosi z českých reprezentantů právě v Innsbrucku pronesl na jeho adresu větu: „Běž do plynu, ty Žide!“ Krátce poté se odehrála situace popsaná na začátku našeho příběhu.
Otu Pavla převezli do pražské psychiatrické léčebny, kde se začal léčit. Jenže o jeho chorobě se tenkrát vědělo mnohem méně než dnes a k dispozici nebyla ani účinná antidepresiva. A tak byl Pavel během 10 let téměř dvacetkrát hospitalizován v psychiatrické léčebně. Sám s hořkostí poznamenal, že vůbec nejhorší je okamžik, kdy si „díky“ práškům uvědomíte, že jste blázen.
Odkaz velkého vypravěče
Paradoxně právě v tomto období napsal Ota Pavel své nejlepší knihy Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, které dodnes patří mezi největší klenoty české literatury 20. století. Uhrančivě magické příběhy ze svého dětství napsal jen krátce před smrtí, jež ho zastihla v roce 1973 v pouhých 42 letech. Bezprostřední příčinou jeho smrti bylo selhání srdce. Kvůli užívání nekvalitních léků hodně přibral a před pár lety ještě nadšený amatérský sportovec vypadal na konci života výrazně starší. Velký vypravěč kouzelných dětských vzpomínek zemřel v pražských Bohnicích, kam jej převezli s dalším záchvatem těžké deprese.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
