Mesmer pocházel ze Švýcarska, konkrétně z Meersburg am Bodensee. Vystudoval teologii v Ingolstadtu, kde získal doktorát z filosofie, a v roce 1766 absolvoval medicínu na univerzitě ve Vídni. V roce 1778 se oženil s bohatou vdovou Marií Annou von Posch, otevřel si ve Vídni praxi a vybudoval nemocnici. V roce 1773-74 poprvé použil k léčbě hysterické pacientky Franzisky Österlinové metodu přikládání klasických magnetů k různým částem těla spolu s užíváním přípravků obsahujících železo. Pacientka cítila tajemné proudění v celém těle a po léčbě měla pocit uvolnění, takže lze hovořit o úspěchu. Mesmer začíná touto metodou léčit další pacienty, hlavně z řad vídeňské smetánky. Provádí dokonce i skupinovou magnetoterapii. Chtěl také dokázat vliv nebeských těles a Měsíce na lidské tělo prostřednictvím neviditelného fluida, které prý vyplňuje celý svět.
V roce 1775 se vydal na cesty po Moravě a Uhrách, pak se vrátil do svého rodiště u Bodamského jezera, kde léčil nemocné. Velkou publicitu mu přineslo vyléčení slepého a ochrnutého akademického rady Osterwalda, za což byl jmenován v listopadu téhož roku členem Bavorské akademie v Mnichově.
Mesmer v té době zjistil, že účinek léčby se dostavuje, i když nepoužívá magnet a nad pacientem pouze pohybuje rukama. Také používal nádoby s „magnetickou vodou“, do níž pacienti vkládali nemocné končetiny. 20. ledna 1777 nastoupila na jeho kliniku osmnáctiletá slepá pianistka a skladatelka Marie Terezie Paradiesová (1759 – 1824), zázračné dítě, která oslepla ve třech letech. Paradiesová opět nabyla zraku a v jeho domě se zotavila z dlouhotrvající choroby. Tento případ Mesmera všeobecně proslavil. Vidoucí Terezie však přestala být atrakcí a nevydělávala svému otci tolik peněz. Ten údajně vnikl násilím do Mesmerova domu a chtěl si dceru odvést a přitom ji napadl. Ta se však odmítla vrátit domů a zůstala v Mesmerově opatrovnické péči. Následkem šoku měla údajně opět ztratit zrak. Otec navíc Mesmera obvinil, že se Terezie stala Mesmerovou milenkou. Lékařská fakulta na základě této aféry povolala na Mesmera mravnostní policii a ten uprchl do Švýcarska.
V roce 1778 Mesmer odjel do Paříže, kde si otevřel praxi. Přes své léčebné úspěchy však u akademiků nenašel uznání. Aby přesvědčil své kritiky o účinnosti své léčebné metody, vydal v roce 1779 knihu o živočišném (animálním) magnetismu, v níž si stěžoval na ignoranci akademické obce. Paříž se brzy rozdělila na ty, kteří o Mesmerovi tvrdili, že je šarlatán a že proto uprchnul z Vídně, a na ty, kteří si mysleli, že udělal velký objev. Mesmer se ale přesto stal miláčkem nejen francouzské šlechty, ale i chudých vrstev. Aby se jeho metoda stala přístupnou široké veřejnosti, vyráběl totiž i levné magnetické nádoby pro chudé. V Paříži si získal tolik přívrženců, že vláda mu nabídla za získání tajemství jeho léčby rentu 20 000 franků ročně. Mesmer ale odmítl a „podělil“ se o svou metodu s dalšími lékaři, což mu vyneslo kolem 350 000 franků.
V březnu roku 1784 nařídil král Ludvík XVI. lékařské společnosti a akademii, aby přezkoumala mesmerismus a jeho možné důsledky. Závěry komise však byly velmi negativní. Dokonce bylo poukázáno na možné ohrožení mravnosti pacientů.
Po smrti své manželky a před právě vypuklou Francouzskou revolucí (diktaturou jakobínů) Mesmer v roce 1791 odjel do Kostnice a v roce 1793 se vrátil opět do Vídně. Zde však byl podezříván z jakobínství, policejně šikanován, a proto se nakonec vrátil do rodného Švýcarska a už jej neopustil. V roce 1812 berlínská akademie opět prošetřovala živočišný magnetismus, a proto za Mesmerem odjel profesor Wolfart. Jeho zpráva byla kladná. Nakonec se Mesmer dočkal i doživotní renty z Francie. Zemřel 5. března 1815 u rodného Bodamského jezera.
I dnešní oficiální medicína pohlíží na Mesmera samozřejmě obecně jako na šarlatána, ale v jednotlivostech mu musela dát za pravdu. Jinak by třeba sotva existovala magnetoterapie. Pokud jde o jeho „živočišný magnetismus“, na stejném principu funguje zřejmě populární reiki a moderní psychologie a psychiatrie se nezříká ani hypnózy. Již Paracelsus pravil, že „kdo pacienta uzdravil, ten měl pravdu“. A Mesmerovi se to v řadě případů podařilo. A když ne? Pak na tom nebyl o nic hůř než současná medicína. Ani ta si zatím s úplně každou nemocí neporadí.
