Nelze spoléhat na nekonečný altruismus zdravotníků
Připouštím, že ještě tak má jakýsi smysl rozlišovat lůžka, na kterých se poskytuje intenzivní péče (intensive/critical care medicine) od všech ostatních lůžek, často se jim říká standardní. Ten důvod je ekonomický, neboť lůžka pro intenzivní péči se výrazně odlišují technologiemi a materiály, které se nacházejí v jejich okolí – monitory, infuzní pumpy, ventilátory a další a další užitečné technologie a materiály, výrazně zvyšující šanci nemocných a raněných na dobrý funkční výsledek. A také zúčastněným personálem. Ani bohaté státy si nemohou dovolit technologiemi, materiály a zejména lidmi plýtvat. Již v blízké budoucnosti budou tato lůžka (čtěme intenzivní péče) ještě dražší, neboť nelze donekonečna spoléhat na altruismus zdravotníků, že?
„S pacientem se nešoupe, leda když je třeba jet na operační sál nebo k technologiím, které nejdou přisunout k pacientovi…“
Jeden z mých učitelů, akademik Rudolf Petr, mi říkával: „Na začátku je prázdná místnost. Když je v místnosti pacient a jeho lékař, ten na základě vyšetření rozhodne, jaká postel, jaké technologie, jaké postupy a jaký personál se k našemu pacientovi přisunou. A podle potřeby se budou buď přisunovat, nebo odsunovat. Třeba i opakovaně. S pacientem se nešoupe, leda když je třeba jet na operační sál nebo k technologiím, které nejdou přisunout k pacientovi.“ Jak prosté, že? A když jsem na něho užasle valil oči, tak mi jen s úsměvem pravil: „Chicago 1946.“ Nikdy jsem od něho nezaslechl slůvko „sdílený“, Uber ještě dlouho neexistoval, ale pan profesor o tom z praxe musel setsakramentsky něco vědět.
Jaké máme druhy odkladné péče?
Přece jenom je vhodné pojmenovat některé specifické druhy odkladné zdravotní péče, které jsou důležité z hlediska naší organizace práce. A těmi jsou (1) rehabilitace, (2) následná/dlouhodobá péče a (3) paliativní péče.
Pojem rehabilitace je vhodné uvádět samostatně. Další z mých milých učitelů, profesor Jan Pfeiffer, mě vždycky nabádal, abych za žádných okolností neužíval nesprávný pojem „rehabilitační léčba“ a už vůbec ne „léčebná rehabilitace“. Rehabilitace není léčba, rehabilitace je komplexní činnost, která má aspekty medicínské a sociální. Pokud někde zdravotníci umějí již týmově spolupracovat, tak jsou to odborníci na rehabilitaci.
„To, že nedoléčení a často ani nedovyšetření pacienti jsou propouštěni domů, je ohavný šlendrián, se kterým se nesmíme smířit.“
Dvě sestry 30 „ležáků“ nezvládnou
Následná/dlouhodobá péče. Čím dále tím více pacientů, po stabilizaci jejich zdravotního stavu, není propustitelných z nemocnice do ambulantní péče. I toto je výsledek ohromného pokroku v medicíně. Skutečnost, že se tak namnoze děje a nedoléčení a často ani nedovyšetření pacienti jsou propouštěni domů, je ohavný šlendrián, se kterým se nesmíme smířit.
Tito pacienti vyžadují často dlouhotrvající celodenní zdravotní péči a rovněž často dlouhotrvající celodenní ošetřovatelskou péči. Docela by mě zajímalo, jaké pocity asi zažívají ti kolegové, kteří těmto, pohříchu starším a velmi starým, pacientům jsou schopni poskytovat náležitou zdravotní péči, když jim tito pacienti, moderní léčbě navzdory, umírají zejména proto, že jim nemá kdo dát napít nebo najíst. A to už se ani nezmiňuji o nedůstojných, často naprosto zbytečných, plenkách. Technicky vzato dvě ošetřovatelky třicet ležáků nezvládnou, i kdyby se rozkrájely.
„K čemu nám jsou fantastické a dechberoucí transplantace či mechanické náhrady srdce, když nejsme schopni pacienty nakrmit a napojit?“
Bez nelékařů to nepůjde
Ve 21. století se musíme umět organizačně postarat i o tyto pacienty. Nebo snad ne? Bez zdravotních sester, bez ošetřovatelek, bez sanitářů a bez terapeutů to nepůjde. A tito naši spolupracovníci nesmějí pracovat v otrokářském módu. Dnes máme za málo peněz málo muziky, často falešné muziky. Kdybychom moderně neléčili, nepoužívali moderních diagnostických a léčebných postupů, tak bychom takovéto problémy nejspíše dneska neměli. A přeje si to snad někdo? A přestaňme se už opájet „heroickými chirurgickými výkony“, indikovanými pro maximálně desítky či stovky pacientů, když nám kolabuje systém dlouhodobé péče pro statisíce skutečně potřebných. K čemu nám jsou fantastické a dechberoucí transplantace či mechanické náhrady srdce, když nejsme schopni pacienty nakrmit a napojit?
Inu „naše zdravotnictví nevzkvétá“ – to ani náhodou. A kolik že prachů z nejrůznějších cizokrajných fondů bylo přitom do rozvoje našeho technologického a pohříchu materialistického zdravotnictví jenom v uplynulé dekádě nalito? A s jakými vlastně výsledky? Ví to někdo? A sleduje to vůbec někdo?
Pacienti, kteří vyžadují následnou/dlouhodobou péči, ji musí v naší společnosti dostávat tak dlouho, dokud ji z medicínského hlediska potřebují. V civilizovaném světě se tomu říká ekvita (stručně jde o rovnocenný přístup bez dalších podmínek). A jakékoliv administrativní obstrukce ze strany „organizátorů“ zdravotnictví a rovněž ze strany jakýchsi zdravotních „pojišťoven“ nemají žádnou odbornou váhu, ani co se za nehet vejde. Jsou nesmyslné a nekompetentní. Pokud na tuto zdravotní péči nechceme dát dostatek peněz, potom je to třeba občanům jasně a hlasitě sdělit. A kdo jim to má sdělit? Lékaři? Ne. Politici!
Sestrám je třeba výrazně zvýšit kompetence
V těchto souvislostech se nelze nezmínit o domovech pro seniory. Z podstaty věci to jsou rovněž nefalšovaná zdravotnická zařízení, neboť drtivá většina stařečků a stařenek vyžaduje nejen celodenní ošetřovatelskou péči, ale rovněž celodenní zdravotní péči. A jasně, taky je jim třeba poskytnout náležité sociální služby. Proto již dále nehovořme o jakýchsi lůžkách zdravotně-sociálních. Je to organizační nesmysl. Hovořme raději o péči, o následné péči a občas i o rehabilitaci těchto křehkých osob, tu také čas od času a navíc v pravý čas skutečně potřebují.
A také je třeba výrazně zvýšit odborné kompetence všem zdravotním sestrám, čímž jim umožníme naplno rozvinout jejich um. A věřte, že sestřičky nám rozkvetou jak nádherné růže! Doktoři přece nemusí donekonečna dělat spoustu činností, které kvalitně zastanou zdravotní sestry.
O možnostech poskytovat našim pacientům moderní paliativní péči dnes snad již nikdo soudný nepochybuje, takže se o ní zmiňuji jen pro úplnost. A nic na tom nemění skutečnost, že se tuto paliativní péči daří více a více poskytovat v domácích, tedy ambulantních podmínkách. Jenom bychom si měli dávat velký pozor na to, abychom pojem „péče“ nezaměňovali za pojem „obor“, nebo dokonce za pojem „lůžko“. Paliativní týmy samozřejmě ano.
Léčí lékaři, ne organizátoři
Výše uvedené základní rozdělení zdravotní péče na neodkladnou a odkladnou a dále vypíchnutou péči následnou/dlouhodobou, rehabilitaci a péči paliativní mnohé „ortodoxní“ organizátory zdravotnictví nejspíše nepotěší. Ale to přece vůbec nevadí, protože kdo léčí – lékaři, nebo organizátoři?
Teprve když si jasně uvědomíme, jaké druhy péče našim pacientům můžeme skutečně poskytovat, lze se zabývat otázkami „výrobními“ neboli jak si účelně organizovat naši práci – v ambulancích i v nemocnicích. A znovu připomínám, že je třeba vycházet z poznatků, neboť i sebelepší názory a sebevroucnější touhy nestačí.
