Měli bychom si však něco říci o českých princeznách z minulých dob. O ženách, dívkách, které kdysi žily, a jejich život zaručeně nebyl pohádkový, stejně jako u každého člověka. Rytířské doby vrcholné gotiky se už přežily a jít do války pro šátek své vyvolení se staly minulostí. Materiálně jistě nestrádaly, s duší to však bylo jistě daleko horší.
Dívčí city, touhy, sny, to všechno muselo velmi často ustoupit chladnému kalkulu panovníka otce. Jejich dcery bývaly většinou provdány ještě dříve, než se naučily chodit. Diplomatické, mocenské zájmy dynastií měly absolutní přednost. Poslušnost vůči rodičům, to byla křesťanská ctnost, a jít za hlasem svého srdce bylo velmi vzácné. Mezi dívkami z lidu a princeznami v tomto směru nebylo rozdílu.
Jako první na časové ose, byla princezna Doubravka. Nikoliv však královská dcera, ale dcera knížecí. Dcera českého knížete Boleslava I. která se narodila v témže roce, kdy její otec nechal zavraždit jejího strýčka, svatého Václava. Její povahu už vystihuje etymologie jména. Mírná, zbožná žena, která byla hluboce věřící křesťankou.
V roce 965 se provdala za polského knížete Měška I. a byla to ona, která našim sousedům na severu přinesla křesťanství. Její manžel byl první na řadě, koho přesvědčila, že víra v Krista je pro spásu jeho duše jedinou možností. Porodila prvního polského krále Boleslava Chrabrého a zemřela v pokročilém věku čtyřiceti let, v roce 977.
Druhou princeznou byla Markéta, dcera českého krále Přemysla Otakara I. Na počátku třináctého století se provdala ve svých šestnácti letech za dánského krále Valdemara II. Přijala jméno Dagmar, paní dne, a dodnes na ni Dánové ve svých písních vzpomínají jako na laskavou bytost, která snad ani do své doby nepatřila. Zemřela v necelých dvaceti osmi letech a smutek poddaných byl skutečně upřímný.
Třetí princeznou byla Anna Lucemburská, či lépe Anna Česká. Dcera Karla IV. a Elišky Pomořanské. Měla vlastně štěstí na rodiče. Karel IV. byl nejen vynikající diplomat, ale jistě i citlivý a milující otec, který poznal na vlastní kůži, jaké to je, být násilím vyrván z mateřské náruče.
Anna byla provdána ve svých patnácti letech za anglického krále Richarda II. Byl to pochopitelně Karlův diplomatický tah. Sňatek nakonec prosadil její nevlastní bratr, český král Václav IV. Za jeho zprostředkování obdržel dvacet tisíc zlatých florinů, což v té době byla fantasticky vysoká suma. Dvanáct let šťastného, i když bezdětného manželství, skončilo její smrtí, ve věku dvaceti sedmi let. České princezny tedy ostudu nikde neudělaly. Nikde na ně nevzpomínají ve zlém. Důkazem jsou záznamy v mnoha kronikách, a i když někteří kronikáři byli zpočátku nedůvěřiví, obsah jejich záznamů se s uplývajícími lety měnil. Pyšné princezny patří opravdu jen do pohádek.
