Bylo 22. 3. 1945, krátce před polednem, když se rozezněly sirény leteckého poplachu. Nebylo to poprvé, a tak řada lidí znechuceně odkládala lžíce a přemýšlela, jestli se mají ukrýt ve sklepě, anebo počkat, tak jako se čekalo vždy.
Kralupy byly odjakživa důležitým železničním uzlem, dráha vedoucí do Drážďan byla koneckonců jednou z prvních železnic na českém území. Tohle necelých sto třicet kilometrů vzdálené, saské město, zmizelo před pěti týdny z povrchu zemského. Mělo to být varováním pro dny budoucí.
Děsivý hukot letadel a první výbuchy přesvědčily i ty, kteří jekot sirén nebrali vážně. Jedna z pum si vybrala nádrž se zbytky nafty a celé město se ponořilo do oblaku hustého, černého kouře, plného sazí. Válečná, zaměřovací technika roku 1945 se rozhodně nedala měřit tou dnešní.
Tehdejší piloti i bombometčíci oslepli a další smrtonosný náklad už směřoval jen naslepo, do oblaků kouře a ničil naprosto nesmyslně. Více než tři stovky tun výbušnin změnily Kralupy v druhé Drážďany. Odolný kryt, pod masivem Hostibejku, byl pro většinu obyvatel naprosto nedostupný, a cihlové sklepy neměly šanci. Bylo zničeno nádraží, kanalizace, infrastruktura. Více než stovka domů se změnila v sutiny a téměř tisícovka jich byla poškozena.
Největší tragédií však bylo více než 245 obětí. Válka si nevybírá. Stovku z nich tvořili vojáci wehrmachtu, protože byl zasažen i válečný lazaret v místním gymnáziu. Zvláštní náhodou nebyl však zasažen kostel Nanebevzetí Panny Marie. Sem byly přinášeny oběti náletu, aby je příbuzní mohli identifikovat. Kralupy nikdy nebyly velkoměsto, nicméně jejich poškození vzhledem k velikosti, si s náletem na Drážďany v ničem nezadalo. Smrt při tomto náletu zastihla i lidi, kteří paradoxně utekli z různých částí Čech ke svým příbuzným.
Město Kralupy nad Vltavou bylo zničeno během necelé půlhodiny. Je zvláštní, že kromě místních občanů o tomto náletu příliš mnoho lidí ani neví. Nehovořilo se o něm ani v dobách nedávno minulých. To však neznamená, že bychom měli zapomenout, i když uplynulo sedmdesát pět let. Pamětní deska na zdi kostela je varovným připomenutím.
