Jedno takové historické dilema je za dveřmi. Událost, stará bezmála čtyři staletí, která stále provokuje historiky, neboť i historik je jenom člověk a má vlastní úhel pohledu. Letní slunovrat roku 1621 a Staroměstské náměstí. Dvacet sedm křížů v dlažbě a bronzová pamětní tabule na zdi radnice, nám připomíná jednu krvavou událost. Krvavou? Jak pro koho. Někteří si možná mnou ruce a libují si nad spravedlivým trestem pro odsouzené vzbouřence. Někdo jiný má zase smutek v duši.
Počátek doby temna a habsburské tyranie, říkají učebnice z doby nedávno minulé. Hrozilo nám poněmčení a katolická armáda nás zachránila, říkají někteří odborníci dneška. Nesouhlasím ani s jedním názorem. Můžu si to dovolit, nejsem vědec, s diplomem v kapse.
Jednou z nejčastějších chyb, které se můžeme dopustit je, hledět na dávné, historické události očima dneška. Nelze používat měřítka morálky současnosti na dobu konce středověku. Odsuzujeme často nesmyslnou krutost doby a přitom nám nedochází, že proti konfliktům včerejška to byly, jak počtem obětí, tak následky, pouhé hospodské rvačky.
Stavovské povstání. Už jen toto slovo znamená, že z konfliktu byly vyloučeny davy poddaných. Lidé s minimálními právy a maximálními povinnostmi. Stav panský, rytířský, městský. Mocenský konflikt dvou kohoutů na jednom smetišti. Robotní povinnost a placení daní vyžadovali obě strany. Habsburkové i vzbouření stavové. V tomto směru se pro poddané nezměnilo pranic.
Stavům byl osud poddaných naprosto lhostejný. Šlo jim o jejich ambice a také se cítili novou politikou Vídně odstrčeni na vedlejší kolej. Nespokojenost a uražená ješitnost stavů byla dobře přiživována arogancí a přehlížením ze strany státních úředníků. Schválně nepíšu českých stavů. Mnozí z nich totiž ani česky neuměli a při výsleších jich dobrá třetina vypovídala před soudem pouze německy.
Co předcházelo jejich potrestání je nasnadě. Vzpoura proti císaři Ferdinandovi II. se nezdařila z úplně jiných příčin, než by se zdálo. Porážku nezavinila zbabělost vojáků či neschopnost velitelů stavovské armády. Nikoliv nevědomost, ale špatné vlastnosti lidské povahy. Hamižnost a lakotnost. Neschopnost cokoliv obětovat k dosažení cíle. Pýcha a rozhádanost. Arogance, zpupnost, pocit neomylnosti. Všichni takoví jistě nebyli, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Nečte se to hezky, já vím. Musím to podpořit nějakým reálným argumentem.
Když císařská armáda obsadila po Bílé Hoře Prahu, nalezli ve vyrabovaných domech několikanásobně vyšší množství peněz, než kolik stavovská armáda dlužila svým žoldnéřům. Žoldák bojuje za peníze, ne za pravdu Boží. Doba husitská už byla tehdy dávno minulostí a stavové se přepočítali. Ideály byly dávno pryč. A jak je to s tou pýchou? Historická anekdota je neúprosná. Těsně před popravou se Jindřich z Bílé a Ota z Losu pohádali, kdo z nich je významnější, a kdo tedy půjde pod Mydlářův meč dříve. Má smysl ještě něco říkat?
