Když byl 6.12.1774 vyhlášen tzv. Všeobecný školní řád, došlo ve středoevropském prostoru k dosud nepřekonané a jistě nejzásadnější reformě školství. Jedna z nejznámějších reforem z poměrně rozsáhlého souboru zákonů osvícené císařovny Marie Terezie podstatným způsobem změnila školství v celé tehdejší Rakouské monarchii. Nejednalo se ovšem o žádný akt dobré vůle, či důkaz císařovnina sociálního cítění. Důvody k zavedení povinné školní docházky byly veskrze pragmatické.
Zpátky do lavic
Ve druhé polovině osmnáctého století se pomalu, ale jistě, začalo měnit doposud feudální hospodářství v Rakouské monarchii. Přechod na protoindustriální manufakturní a strojovou výrobu předznamenával průmyslovou revoluci, která měla do srdce Evropy dorazit přibližně o sto let později. Se složitějšími výrobními postupy, se neoddělitelně pojila i poptávka po kvalifikované pracovní síle. Chtěla-li panovnice prosperující a moderní stát, bylo zvýšení gramotnosti a rozšíření aspoň základního vzdělání na co nejširší vrstvy obyvatelstva, nezbytnou nutností. ByrokratickéRakousko potřebovalo schopné, pracovité a kvalifikované plátce daní.
Přijetí zákona sice nebylo ve své době jednoznačně pozitivní, ale vzhledem k téměř všeobecnému osvícenskému naladění dobových elit, byla pro realizaci takovéto reformy ideální doba. Nezbytný požadavek obecného vzdělání, které by zabezpečovalo další hospodářský rozvoj státu, byl v souladu s moderními filantropickými snahami. Osvícenský absolutismus tak pokročil dále směrem k centralizaci moci ve své snaze o ovlivňování myšlení a způsobu života všech poddaných.
Proč se učíme matematiku?
Zavedení povinného vzdělávání pro všechny vrstvy obyvatelstva bylo bezesporu revoluční, a zvláště v konzervativní Habsburské monarchii bezprecedentní změnou. Zároveň se však nejednalo o žádné unikum. Jako první na světě zavedlo povinnou školní docházku už roku 1592 protestanské německé vévodství Pfalz-Zweibrücken. Vzorem pro rakouský systém se stal pruský školský zákon z roku 1717. Autorem toho rakouského byl pedagog Johann Ignaz Felbiger.
Prvním nutným krokem k provedení reformy bylo především zásadní zhuštění sítě vzdělávacích zařízení. Těch byl doté doby v monarchii nedostatek a vesměs byly zřizovány a řízeny církví, případně se jednalo o školy městské. Na nejnižším stupni měl být urychleně dobudován systém veřejných škol ve všech farních obcích, které by poskytovaly bezplatné vzdělání veškerému obyvatelstvu. Jednalo se o jedno nebo dvoutřídní školy triviální, v nichž se vyučovalo základům matematiky, čtení a psaní.
Součástí bylo i náboženství
Nezbytnou součástí výuky bylo náboženství. Marie Terezie systematicky usilovala také o zefektivnění zemědělské výroby, a proto byly do osnov vesnických škol zařazeny i základy hospodaření. Ve městech se naproti tomu měly děti od útlého veku krom trivia a náboženství věnovat průmyslovému a řemeslnému vzdělávání. Na první dva ročníky navazovaly tzv. školy hlavní, které byly zřizované ve větších městech. Jejich trvání bylo tříleté. Na rozdíl od triviálních škol disponovaly už více než jedním pedagogem. V Praze a v Brně byly zavedeny školy normální, dovršující obecné vzdělání, které měly sloužit i jako školy vzorové.
Sehnat v poslední třetině 18. století kvalifikovaného pedagoga bylo téměř tak složité jako dnes, v době všeobecné nulové nezaměstnanosti a nízkých učitelských platů. Na nejnižších stupních vzdělávání se této úlohy často ujímali i lidé zcela bez kvalifikace, často vojenští vysloužilci, kteří jen s obtížemi ovládali schopnost číst a psát. v roce 1775 byl v Praze zřízen c. k. sklad školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. Ve stejném roce vznikly i první tzv. praeparandy pro přípravu učitelů. Pro učitele triviálních školy byly tříměsíční, pro učitele škol hlavních trvaly šest měsíců. Absolventi praeparand, měli následně sloužit ve škole ve funkci pomocníka učitele nejméně jeden rok. Skutečné školy pro učitele jsou v Čechách až mnohem pozdějšího data. Ke zlepšení organizace a fungování školského systému výrazně přispělo zřízení tzv. Ministerstva kultu a vyučování v roce 1848.
Ministerstvo sídlilo ve Vídni a zemské školské úřady v jednotlivých zemích monarchie mu byly podřízené. Centrální řízení školství předznamenávalo často vytýkané germanizační tendence rakouského vzdělávacího systému. Ve skutečnosti byl ovšem jazyk výuky na triviálních a hlavních školách zásadněpodřízen jen národnostnímu složení obyvatelstva. Výuka v čistě českých regionech probíhala téměř bez výjimky v češtině.
Výraznou novotou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Realizace této části reformy byla bezesporu nejproblematičtějším a v praxi nejhůře prosaditelným elementem. Ženské vzdělávání nebylo chápáno jako nepotřebné a mnohdy jej veřejnost pokládala za přímo nepatřičné. Dívky do škol prakticky nedocházely až do 80.let 18.století, a i posléze je jejich pravidelná účast na vyučování spíše sporná. Vyšší vzdělávání žen a dívek nebylo samozřejmé ani po vzniku samostatné Československé republiky, kdy jim konečně byl povolen vstup na všechny typy univerzit.
