Micuru Ušidžima (31. července 1887 – 22. června 1945) se narodil nedaleko Tokia a po studiu na vojenské akademii v Tokiu sloužil od svých 22 let jako důstojník pěchoty v japonské císařské armádě. Jako nižší důstojník sloužil během první světové války v Číně při krátkém dobývání tamějších německých držav. Tehdy prokázal velké taktické nadání.
V meziválečném období sloužil v Mandžusku, kde velel nejprve praporu a později celému pluku. Brzy po ukončení studia byl přidělen k japonským expedičním silám dislokovaným ve Vladivostoku během sibiřských zásahů proti bolševickým silám v ruské občanské válce. Sloužil také v generálním štábu japonské císařské armády.
V roce 1940 již v hodnosti generálmajora velel pěší divizi a v roce 1942 ji vedl během japonské invaze do Barmy. V létě téhož roku byl v hodnosti generálporučíka jmenován velitelem vojenské akademie v Tokiu.
Jak se válečná situace v Pacifiku začala pro Japonce zhoršovat, počátkem roku 1944 dostal Ušidžima za úkol zorganizovat obranu ostrova Iwodžima před očekávanou invazí Američanů. V srpnu 1944 byl jmenován velitelem nově vytvořené 32. armády na Okinawě o síle 120 000 mužů, kde velel všem japonským silám v jižní části hlavního ostrova Okinawa.
Při obraně ostrova se rozhodl opustit tradiční japonskou taktiku typu „nejlepší obrana je útok“ nebo taktiku banzai, tj. útoky lidských vln, a rozhodl se vést obrannou válku „evropským stylem“, i přes neshody s druhým velitelem na severu Okinawy, generálem Isamu Cho, a jeho náčelníkem štábu, plukovníkem Hiromičim Yaharou.
Na jihu ostrova Ušidžima vytvořil tři silné obranné linie sestávající se z bunkrů, kulometných stanovišť, děl, minometů, zákopů a rozsáhlého podzemního systému opevnění. V dubnu 1945, když se američtí vojáci vylodili na ostrově, se rozhodl nebránit pobřeží, které bylo již šest dní před vyloděním vystaveno zničujícímu ostřelování z moře a ze vzduchu. Jakmile však Američané postoupili dál na území ostrova, setkali se s neobyčejně silným odporem. Boje trvaly ve vzduchu i na moři až do 21. června 1945. V bezvýchodné situaci nakonec Micuru Ušidžima spáchal společně se svým poradcem Isamu Čó 22. června 1945 seppuku. Ušidžima přitom již dříve předtím odmítl osobní nabídku amerického generála Simona Bucknera, aby se vzdal. Později byl generálporučík Buckner, když prováděl inspekci předního pozorovacího stanoviště 90 metrů za frontovou linií zasažen dělostřeleckým granátem, smrtelně zraněn a 12. května zemřel.
82 dní trvající pozemní boje o Okinawu (1. duben – 21. červen) znamenaly vysoké ztráty pro obě strany. Během bitvy zemřelo 70 000 – 140 000 civilistů. Z celkových 120 000 nasazených japonských vojáků jich asi 110 000 padlo v boji anebo následovalo své velitele a namísto toho, aby se vzdali, spáchali sebevraždu.
Američané přišli o 72 000 vojáků, z nichž 12 513 z nich padlo nebo bylo nezvěstných. Mnozí další zahynuli později na následky zranění. Velmi mnoho amerických vojáků se v důsledku těžkých bojů duševně zhroutilo či podlehlo vyčerpání a těžkému stresu. Míra, v jaké se tak dělo, byla v porovnání s jinými taženími velmi vysoká. I to jasně dokazuje tvrdost bojů na Okinawě.
Po skončení bojů mělo následovat vylodění v Japonsku plánované na 1. listopad 1945. Přípravy na jeho uskutečnění už byly v plném proudu. Vojenští analytici však poukazovali na to, že když bránili Japonci Okinawu jen omezenými silami, a přesto způsobili Američanům ztráty jako v bitvě o Guadalcanal a Iwodžimu dohromady, potom si předpokládaný odpor nepřítele na japonských ostrovech vyžádá životy nejen desítek tisíc, možná až milion, amerických vojáků, ale i stovek tisíc Japonců. Americký prezident Harry Truman se proto rozhodl původní plán změnit a místo invaze donutit Japonsko ke kapitulaci ne jeho obsazením, ale pomocí nové zbraně – atomové bomby.
