Jedním z těchto vědců byl Carl Friedrich von Weizsäcker, který se narodil 28. června 1912 v Kielu v rodině diplomata a se svými rodiči pobýval na různých místech – ve Stuttgartu, v Baselu a od roku 1925 v Kodani, kde se seznámil s W. Heisenbergem, který ho získal pro studium fyziky. V letech 1929 až 1933 studoval fyziku, astronomii a matematiku v Berlíně, v Lipsku a v Göttingenu, mezi jeho učiteli byli i Heisenberg a Niels Bohr. Roku 1937 se oženil se švýcarskou historičkou Gundalenou Inez Eliza Ida Wille (1908 – 2000) a měl s ní čtyři děti, tři syny a dceru.
Po habilitaci v roce 1936 pracoval Weizsäcker ve fyzikálním ústavu v Berlíně. Už před začátkem 2. světové války věděl o možnosti vynálezu atomové či „uranové“ bomby a spolu s Heisenbergem a diskutoval o tom s objevitelem štěpení jádra Otto Hahnem. Weizsäcker přitom vytvořil teorii plutoniové bomby, dal tuto informaci na vědomí ministerstvu války své země, tedy Německa, a v roce 1942 podal na svůj vynález patentovou přihlášku. Ta byla dosti nepřesná a později se ukázalo, že z ní vyplývala značná neznalost vlastností plutonia jako takového. Včetně Weizsäckerova předpokladu, že oddělení jeho izotopům od sebe bude snadné, i když ve skutečnosti je ekonomicky značně nákladné. V roce 1957 řekl o vědeckých ambicích své skupiny Weizsäcker toto: „Chtěli jsme vědět, zda je možná řetězová reakce. Bez ohledu, jak bychom s těmito znalostmi naložili – chtěli jsme to vědět.“
Roku 1941 navštívil spolu s Heisenbergem Nielse Bohra v tehdy obsazené Kodani. Heisenberg později řekl, že smyslem tohoto setkání bylo uzavřít dohodu o tom, že se atomová bomba vyvíjet nebude, Bohr však rozhovor pochopil jako nabídku ke spolupráci na německém projektu a za celkem dobrodružných okolností před ní uprchl do Británie a do USA. Jeho svědectví potom přispělo k tomu, že vědci v USA naopak navrhli atomovou bombu vyvíjet a také se jim to povedlo.
Německé velení v téže době naopak usoudilo, že je třeba soustředit se jen na ty projekty, které slibovaly rychlé nasazení do války – tj. např. rakety, trysková letadla – a projekt vývoje atomové bomby nepodpořilo. Další práce na tomto projektu v Německu pak probíhal v malém měřítku a bez naděje na faktickou realizaci, nicméně i tak pokračovaly až do roku 1945. Jak by se však němečtí vědci zachovali, kdyby vývoj této bomby byl naopak prioritou?
Od roku 1946 vedl Weizsäcker Planckův ústav pro fyziku v Göttingenu, především se však věnoval, stejně jako jiní účastníci vývoje atomové bomby, otázkám odpovědnosti vědců a vědecké etiky. Veřejně vystupoval proti vyzbrojení Německa atomovými zbraněmi a zabýval se otázkami světového míru. Roku 1957 se stal profesorem filosofie v Hamburku. Od roku 1970 se věnoval otázkám světového míru, výživy a životního prostředí. Roku 1980 odešel do důchodu, dále však přednášel a psal, zejména o nebezpečí války a zpustošení světa, přičemž zastával názory vycházející z radikálního křesťanského pacifismu. Zemřel 28. dubna 2007 v Söckingu u Mnichova.
Weizsäcker byl vyznamenán mnoha cenami a vyznamenáními, od Medaile Maxe Plancka (1957) až po Templetonovu cenu (1989) a medaili Theodora Heusse. Roku 1979 odmítl nabídku kancléře Willy Brandta, aby kandidoval na úřad spolkového presidenta, tím se o pět let později stal jeho mladší bratr, Richard von Weizsäcker (1920 – 2015), celkem na 10 let.
Carl Friedrich von Weizsäcker se jako postava objevil v norském TV seriálu „Boj o těžkou vodu“ (2015), který pojednává o německém vývoji atomové bomby a spojenecké sabotáži norské továrny ve Vemorku, která vyráběla jako vedlejší produkt syntézy amoniaku pro hnojiva radioaktivní tzv. „těžkou“ vodu. Německý atomový projekt vedený laureátem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem, se kterým spolupracoval i Carl Friedrich Weizsäcker, počítal s velkou spotřebou právě této těžké vody.
