Podivný už byl i její příchod na svět. Došlo k němu 18. 12. 1626 a švédskému králi Gustavu II. Adolfovi a jeho manželce Marii Eleonoře Braniborské se narodila jako jejich už čtvrté dítě. Její starší sourozenci však neměli šťastný osud, bratr a jedna sestra se narodili mrtví a druhá sestra se nedožila ani jednoho roku. Zafungovalo tady snad nějaké genetické postižení?
Současníci o Kristýně psali, že má štíhlou postavu, ale vyhlíží a působí nežensky. Princezna si navíc přepjatě dávala záležet na tom, aby v sobě potlačila všechnu ženskost a na veřejnosti se objevovala v mužských šatech. Přesto jako jiné ženy podléhala ženským slabostem, jako jsou marnivost, předpojatost a nestálost. Vyrostla do výšky pouhých 150 cm, ale netrpěla kvůli tomu žádným komplexem, protože zásadně nosila boty bez podpatků. V dětství k tomu všemu prodělala úraz. Po nešťastném pádu jí zůstaly trvalé následky, deformace trupu a vychýlení páteře. Na ženu měla hluboký hlas a zcela nežensky milovala drsné žerty.
Ještě než se narodila, celé království žilo v naději, že se narodí syn. Hned po narození Kristýnu dokonce za chlapce považovali, teprve bližší ohledání ukázalo, že jde o holčičku. Podle to se dnes soudí, že Kristýna byla zřejmě tzv. ženským pseudohermafroditem. Aby měla nárok na švédský trůn i jako dívka, vydal její otec následujícího roku zvláštní výnos, který stanovil, že pokud se mu nenarodí v budoucnu mužský potomek, usedne na švédský trůn jeho dcera.
V březnu 1633 se sešel parlament, jenž měl na pořadu jednání otázku následnictví. Když přivedli holčičku, které teprve nedávno bylo pět let, plavovlasou a v obličeji s výraznými rysového otce, byla Kristýna jednomyslně zvolena královnou. Po dobu její nezletilosti byla určena pětičlenná regentská rada a dva opatrovníci
Přáním krále-otce bylo vychovat princeznu jako „korunního prince“ s vyloučením vlivu její matky. Tak se Kristýna učila jízdě na koni, šermu a lovu. Musela se naučit i dalším základním následnickým dovednostem – umět dobře hovořit o své zemi, naučit se domácím i cizím mravům a zvykům a správnému chování u stolu. Pokud se týká typických ženských vlastností, požadovala se také skromnost a cudnost.
S tím však v dospělosti rychle skoncovala. Ustavičně rozhazovala státní peníze na dvorské rozkoše a zábavy v kruhu svých milenců a milenek jako byli Magnus de la Gardie, španělský vyslanec Pimentelli, francouzský lékař Bourdelot, krásná Ebba Sparre a jiní. Její chování pochopitelně budilo nelibost u dvora i u poddaných.
Přesto si však počínala velmi státnicky. Roku 1645 smírem ukončila vleklou válku s Dánskem o obchod v Baltském moři a bez obav se pak mohla pustit do dobyvačné války v západní a střední Evropě, která zasáhla i naše území. Švédský maršál Torstenson porazil 6. března 1645 armádu katolické ligy v bitvě u Jankova a na Moravě byli Švédové v postupu na Vídeň zastaveni po neúspěšném obléhání Brna. Prahu se Švédové pokusili dobýt narychlo ještě před uzavřením míru, který byl to dobou už na spadnutí. Obléhali ji od 26. července do 1. listopadu 1648 a jeden den ji ostřelovali z děl, ale pak přišla tajná depeše od Kristýny, aby vojsko obsadilo Pražský hrad a odvezlo s sebou do Švédska jako válečnou kořist předměty z umělecké sbírky císaře Rudolfa II.
Ve válce to nebylo nic zvláštního. I předtím si každý, kdo jako vítěz opouštěl dobytou Prahu, odvezl něco na „památku“, aby pak nestrádal. V listopadu 1631, když do Prahy vpadla osmitisícová armáda Sasů, ve které byl i hojný počet českých emigrantů, putovalo s nimi zpět do Saska na 50 plně naložených vozů nakradeného českého majetku. Stejný účel, přivlastnit si cizí majetek, měly statně i slavné husitské spanilé jízdy,
Švédové tehdy pro svoji královnu naloupili na 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů a stovky kusů korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantaru apod. To však se Kristýně zdálo málo, a tak si napsala ještě o Rudolfovu knihovnu. K tomu ještě Švédové ukořistili poklad hraběte Šlika a majetek hraběte Colloreda a zajali asi 180 příslušníků šlechty, za které muselo být zaplacené výkupné. Švédové pochopitelně vydrancovali kromě paláců i „obyčejné“ domy a také kláštery a kostely. Tehdejší situaci nejlépe ilustruje to, že peníze se nepočítaly, ale měřily na klobouky. Odhaduje se, že celkem tato kořist měla cenu 80 milionů zlatých a že Švédové tehdy v Praze naloupili víc majetku, než předtím za celou třicetiletou válku. Část této kořisti je dnes vystavena ve stockholmských muzeích, mnohé z toho však Kristýna rozdala.
Vládnutí samotné ji ale nějak bavit přestalo. I tak byla roku 1650 byla korunována na královnu. Sama se však o čtyři roky později trůnu vzdala, jen předtím zajistila, aby se jejím nástupcem stal její bratranec Karel X. Gustav a pro sebe vyjednala tučnou rentu.
A pak už jen udělala za svou minulostí tlustou čáru. Opustila Švédsko, v Německu s velkou slávou konvertovala ke katolicismu a přijala jméno Marie Alexandra a trvale se usadila v Římě, kde oddávala svým intelektuálním zálibám. Tam také 19. dubna 1689 zemřela, snad konečně aspoň trochu spokojená.
