Začala 6. července 1967, když se obyvatelé Biafry ležící na jihovýchodě země rozhodli, že se už nadále nenechají utiskovat vládou Nigerie ovládanou politiky pocházejícími ze severu. Mezi bezprostřední příčiny války v roce 1966 patřily etno-náboženské nepokoje v severní Nigérii s převážně muslimským obyvatelstvem, vojenský puč a poté pronásledování etnické skupiny Igbů čítající několik desítek milionů lidí, žijících v severní Nigérii. Zásadní strategickou roli zde sehrálo i úsilí o získání kontroly nad lukrativní těžbou ropy v deltě Nigeru na východě země.
Přesně na to totiž spoléhal vojenský guvernér na východě Nigérie plukovník Ojukwu, když prohlásil jihovýchodní část Nigérie za samostatnou Republiku Biafru a zrušil státoprávní svazky s Nigérií. Věděl, že v Biafře se nacházejí tři čtvrtiny nigerijských ropných zdrojů a předpokládal proto, že pro svou věc získá podporu ze zahraničí. K dalším propagandistickým účelům využíval faktu, že Igbové jsou křesťanského vyznání a těžil z předsudků vůči muslimům.
Mnoho afrických politiků ze zemí s podobnými etnickými a náboženskými problémy však rychle pochopilo, že boj Igbů za své sebeurčení znamená nebezpečí i pro ně. Co kdyby se to Igbům podařilo a další etnika nespokojená se svými vládami by následovala jejich příkladu?
Brzy se ale ukázalo, jak silná centrální nigerijská vláda je. Do jednoho roku federální vládní jednotky Biafru obklíčily, obsadily pobřežní ropná zařízení a město Port Harcourt a dále na ni Nigerie uvalila blokádu s úmyslem její obyvatele vyhladovět. Došlo tak k tomu, že během dva a půl roku dlouhé občanské války Biafra ztratila asi 100 000 vojáků, zatímco hlady zemřelo 0,5 až 2 miliony civilních obyvatel.
K tomu významně přispěl Sovětský svaz, který silně podporoval nigerijskou vládu, důsledně zásoboval Nigérii zbraněmi a diplomaticky se zřekl odpovědnosti za tyto obchody s tím, že jde o obchod na běžném komerčním základě. V roce 1968 se SSSR také dohodl na financování přehrady Kainji na Nigeru ve střední Nigérii, čímž nigerijskou vládu podpořil i hospodářsky. V Lagosu, největším nigerijském městě, a jeho okolí se začala objevovat auta Moskvič a SSSR se stal konkurenčním dovozcem nigerijského kakaa.
Možným vysvětlením sovětské sympatie s nigerijskou federální vojenskou vládou bylo to, že s ní sdílel její nepřátelství opozici různým nigerijským vnitřním opozičním hnutím. Před válkou se přitom Sověti zdáli Igbům ještě sympatičtí, až do té doby, než Alexej Kosygin v říjnu 1967 prohlásil, že „sovětský lid plně chápe motivy a potřebu Nigérie zabránit rozdělení země“.
Vojensky SSSR podpořil Nigérii konkrétně dodávkou letadel – stíhaček MiG-17 a Iljušin 28. Bojovým křtem tam v roce 1967 prošla i cvičná vojenská letadla L-29 Delfín dodaná vládě Nigerie z tehdejšího Československa, z nichž se jejich vyzbrojením podvěšenými bombami a raketami stala letadla bojová. Takto upravené Delfíny potom byly nasazeny proti povstaleckým silám Biafry, přičemž bylo naprosto běžné ostřelování a bombardování civilních cílů, nemocnic a zvláště pak křesťanských kostelů.
O tom však naše noviny pochopitelně nepsaly. Podle nich lid Československa plně souhlasil se spravedlivým bojem lidu Biafry za jeho svobodu a zcela ho podporoval. Zbídačená Biafra došla na konec svých sil 12. ledna 1970, kdy vojska separatistů kapitulovala a prezident Ojukwu uprchl do Pobřeží slonoviny, čímž občanská válka v Nigérii skončila. Otřesný stav, v jakém se Biafra po občanské válce ocitla, vedl ke vzniku úsloví, v němž je jako „biafra“ označována naprostá ubohost nebo katastrofální porážka něčeho, např. „biafra ducha“.
