S bolševikem přes palubu
A. V. Kolčak se narodil v roce 1874 v Petrohradu. Pocházel ze šlechtického rodu, odbyl si vojenskou přípravku, ale vystudoval techniku a stal se důlním inženýrem. Přesto se však dostal do armády – nikoli jako tuctový důstojník, ale jako arktický badatel v carském námořním štábu. A charismatický a výstřední důstojník udělal kariéru. Už v rusko-japonské válce velel torpédoborci a po návratu ze zajetí dostal na starost divizi torpédoborců. Uprostřed světové války znovu povýšil a stal se velitelem černomořské flotily – v pouhých jednačtyřiceti letech. I když jím zůstal jen pár měsíců. V roce 1917 se totiž vzepřel bolševickým „námořním výborům“ a jeho rezignace doprovázená divadelním gestem – zlomil kord a mrštil jím přes palubu – ho proslavila jako soupeře rudých a předznamenala jeho další osudy.
Za obnovu carství
Nadějný vůdce bílých absolvoval vojenskou misi v USA a vrátil se na Sibiř, která byla centrem protibolševických sil. Spěchal do Omska. Na nádraží, kde v odstaveném vlaku sídlila prozatímní bílá vláda. Kolčak měl zde připravené „křeslo“ jako ministr války. Brzy poté však provedla část pravicových ministrů palácový převrat, po němž se sibiřský admirál spolu s „kolegou bělogvardějcem“ generálem Antonem Ivanovičem Děnikinem stal nejvyšším vůdcem kontrarevoluce, jejíž vojenské síly nyní stály roztroušené na východě země.
Paradoxní se ale jevila skutečnost, že admirál Kolčak neměl žádnou flotilu, a navíc k moři to bylo z Omska nějakých šest tisíc kilometrů. Ale získal titul svrchovaného vládce a ministři ho navíc pobízeli k tomu, aby zavedl diktaturu. Nakonec souhlasil – byl voják a na první místo stavěl záchranu Ruska. Jeho vojáci tedy začali zatýkat a popravovat.
Kolčak měl podporu zahraničí. Stal se ruským hrdinou, hlavním bojovníkem proti Rudé armádě. A získal výraznou materiální podporu. Dostal milion pušek, tisíce kulometů a několik set děl. Československé legie navíc bránily Kolčakův týl, když držely pod kontrolou významnou spojnici východního Ruska – transsibiřskou magistrálu.
Zrada z vlastních řad
Kolčak burcoval své vojsko a v první polovině roku 1919 provedl velkou ofenzivu. Rozprášil řadu rudých jednotek a rychle postupoval. Doplatil však na špatné zásobování, alkoholismus i drancování místního obyvatelstva. Rudí zmobilizovali své síly a jeho armáda se zhroutila. Když padl i Omsk, Kolčak zamířil do Irkutska, kam vezl carský zlatý poklad. Chtěl se dostat ke spojencům, snad měl v plánu odjet za ženou a synem do Paříže. Jako by tušil zradu od vlastních lidí, do dopisu pro manželku napsal: „Jsem obklopen morálním úpadkem, zbabělostí a proradností…“
Poslední pivo před popravou
V prosinci 1919 ho čeští legionáři zajali i s pokladem a vyměnili za volný průchod do Vladivostoku. Ještě nedávní Kolčakovi spojenci jej ale vydali do rukou irkutských bolševiků, kteří chtěli bílého admirála převézt do Moskvy k velkému procesu. Dostali však strach z bělogvardějců – co kdyby svého generála osvobodili? Dali tedy přednost okamžité popravě. Ještě mu na jeho žádost před exekucí podali pivo a poté už pětačtyřicetiletého bělogvardějského hrdinu postavili před střeleckou četu. Psal se 7. únor 1920.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
