Závratná kariéra ambiciózního plukovníka
Augustin de Iturbide pocházel z rodu kreolů, nejbohatší mexické vrstvy. Narodil se v roce 1783 a velmi brzy vstoupil do armády, kde se již projevila jeho rozporuplná osobnost. „Je jako noc a den,“ charakterizovali ambiciózního plukovníka jeho blízcí. Byl udatný, ale krutý, byl přímý, ale i vypočítavý. Rád si užíval radovánek života, přesto však největší štěstí prožíval v okamžicích války.
Schopný Iturbide stoupal po kariérním žebříčku v neklidné době – bohaté vrstvy mexických kreolů se pomalu zvedaly k povstání. On sám byl na straně španělského krále a dlouho zůstával věrný koruně. Ale pak se najednou vše změnilo. Psal se rok 1820 a vypadalo to, že první fáze osvobozenecké revoluce skončí neúspěchem, a právě v té chvíli se Itúrbide přidal k povstalcům. Vyhlásil takzvané Tři záruky – jednotné náboženství, nezávislost země a sociální smír. Během roku mu ležela celá země u nohou.
Otec vlasti a Boží muž
On sám však nechtěl vládnout – počítal s tím, že trůn nabídne některému z evropských monarchů. Ale když vstoupil za obrovských ovací s vojskem do hlavního města, musel se jmenovat prvním nezávislým guvernérem. V zemi vypuklo nadšení. Slavilo se všude: počínaje ohňostroji, vítěznými oblouky a oslavnými básněmi konče. Mluvilo se o nerostném bohatství, které ze zbídačené země udělá jednu z nejbohatších zemí světa. Samotný Iturbide dostal nová jména: Otec vlasti a Boží muž.
Vladařova pověst tyrana
Ale všichni brzy vystřízlivěli. Iturbida sice provolali prvním mexickým císařem – jako Augustina I., ale pak už dělal novopečený vladař jednu chybu za druhou. Nejen že nechal zřídit honosný císařský dvůr (vzorem mu nebyl nikdo jiný než Napoleon), který spolykal nemalou část státního rozpočtu, ale zneužil i své tajné policie k likvidaci politických odpůrců, které obvinil ze spiknutí a uvěznil. Krátce poté nechal rozpustit kongres a pokračoval v autoritářském způsobu vlády, jenž mu vynesl nelichotivou pověst tyrana. Jeho armáda sice v roce 1822 rozšířila mexické území na úkor malých středoamerických států, ale to již byla labutí píseň samozvaného císaře.
Císařův pád
Vysoké daně a rozhazovačný život přinesly Iturbidův pád. Na počátku roku 1823 ztratil podporu armády a krátce poté abdikoval. Jeho pověst osvoboditele ho však zatím uchránila: poslanci mu odhlasovali doživotní rentu a excísař se přestěhoval do londýnského exilu. Ale už o pár měsíců později ho jeho příznivci povolali zpět.
Augustin nevěděl, že mu byl pod trestem smrti zakázán vstup na půdu Mexika. Velkorysí liberálové v hlavním městě by však hrdinu boje za nezávislost stejně nepopravili, maximálně by jej znovu odeslali do exilu. Generál provinčního vojska Garza a místní poslanci ale měli jiný názor. A tak když mocichtivý Iturbide podlehl dojmu, že jen on může zabránit rostoucí anarchii v zemi, a vydal se do rodné země, zmýlil se. Chtěl se vrátit jako vítěz, ale doplul si pro smrt. Čtyřicetiletý Mexičan skončil před popravčí četou, která jej zastřelila.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
