Pomocí rtuti se kdysi zlato opravdu z vytěžené suroviny získávalo. Převedením na amalgám. Ale o tom dnes mluvit nechci. Rtuť posloužila vědě úplně jinak a daleko lépe. Brzy uplyne od jistého experimentu jedno století a desátého prosince tohoto roku i šedesát let od ocenění, které je pro vědce nejvyšším.
Ta vědecká metoda se jmenuje polarografie a tím oceněným byl český fyzikální chemik, Jaroslav Heyrovský. Narodil se 20. 12. 1890 v Praze, ve velmi dobře zajištěné rodině. Jeho otec Leopold, profesor římského práva, byl rektorem Univerzity Karlovy. Heyrovský studoval na této univerzitě fyziku, chemii a matematiku. Protože ho zaujala fyzikální chemie, přesněji elektrochemie, odešel v roce 1910 studovat do Londýna, kde byly podobné obory přednášeny na daleko vyšší vědecké úrovni.
V roce 1914 se vrátil do Prahy. Zvolil si velmi nešťastnou chvíli, protože po vypuknutí světové války mu byl návrat do Anglie, která byla v té době nepřítelem Rakouska, znemožněn. Narukoval ke zdravotnímu oddílu a k práci ve vojenské nemocnici v Táboře. Před možnou smrtí na frontě ho zachránil již tehdy nepříliš dobrý zdravotní stav. Rigorózní zkoušku složil ještě v průběhu války v září 1918, a stal se doktorem filozofie. Ano, čtete dobře. Jeho zájem o elektrochemii však stále pokračoval.
Heyrovského zaujali rozpory mezi jeho pokusy v oboru elektrokapilarity, a pokusy s jinými metodami. Koncem roku 1921, ho napadlo měřit proud, který prochází kapkovou, rtuťovou elektrodou a roztokem. Podstata polarografie byla odhalena, protože procházející proud je pro každý prvek jiný a tato metoda byla velmi přesnou analýzou. Oficiálně svůj objev prezentoval na přednášce v Londýně v roce 1923.
Heyrovský se krátce po druhé světové válce dostal do vážných problémů. Byl obviněn z kolaborace, protože mu díky jeho kontaktům ve vědeckém světě bylo umožněno pracovat v oboru, i když vysoké školy byly uzavřeny. Primitivové z revolučních gard, bojovníci s nacismem po podepsání kapitulace, mu to dali citelně najevo. Nejen oni, ale i jeho někteří závistiví kolegové.
Trvalo dost dlouho, téměř dva roky, než se vše vysvětlilo. Heyrovský se mohl vrátit ke své práci. Již v květnových dnech 1945 projevil mimořádnou odvahu, když se díky jeho zákroku mohl do svého bytu vrátit jeho vědecký přítel, z německé komunity v Českých Budějovicích, Johann Böhm.
Mohl odložit potupnou bílou pásku a vrátit se do svého bytu i s rodinou. Nakonec se na radu Heyrovského odebral do Rybitví u Pardubic, aby zmizel rychlokvašným revolucionářům z očí. Heyrovský se stal čestným členem mnoha vědeckých institucí, univerzit, a ve vědeckém světě měl všude dveře otevřené.
Na Nobelovu cenu byl navržen celkem čtrnáctkrát. Ano, čtrnáctkrát. Teprve 10. 12. 1959 dosáhl na samý vrchol vědecké kariéry. Byl prvním, a bohužel dosud i posledním českým vědcem, který Nobelovu cenu obdržel. Jaroslav Heyrovský v posledních letech života těžce onemocněl, celoživotní práce se rtutí si začala vybírat svoji daň. Zemřel v Praze 27. 3. 1967.
