Výzkum mladých českých vědců, kteří zkoumají například vývoj léku proti Alzheimerově chorobě, poruchy epitelových buněk nebo obohacování biologických vzorků, ocenilo v pátek francouzské velvyslanectví.
Byla to děsivá fotografie. Ruka kostlivce, ozdobená prstenem, jako z nějakého hororu o upírech. Ideální ilustrace do románu pana Brama Stokera, který vyšel teprve nedávno. Tento kostlivec je však živý až moc. Dáma kypící zdravím hledí udiveně na obrázek. Neviditelné paprsky X si našly cestu, a odhalily poprvé tajemství lidského těla.
Jako básník, který získal Nobelovu cenu, je Pablo Neruda v Chile uctíván dokonce i těmi, kterým se zprotivil otevřeným prosazováním komunistické politiky. Horlivým komunistou byl ostatně po celý svůj život. Jeho literární sláva a politická angažovanost přitom odsunula do pozadí, a vypadá to, že záměrně, jeho chaotický život jako člověka. Jaký tedy doopravdy byl?
Generál je na rozpacích. Původně chtěl s tím otravným kapitánem zdravotní služby vyrazit dveře, ale jeho skotská umíněnost se mu začíná líbit. Už půl hodiny ho neodbytně přesvědčuje, že používání antiseptických přípravků do hlubokých ran je zbytečné. Mlýnek na maso, francouzské město Verdun, je nedaleko. Až sem je slyšet hřímání děl.
A možná proto je jeho nejznámější příběh, osudy chlapce Mauglího vychovaného vlčí smečkou, tak jímavý. Je ale také pravda, že v době, kdy Joseph Rudyard Kipling (30. 12. 1865 – 18. 1. 1936) vyrůstal, bylo chování dospělých k dětem obecně drsnější než dnes.
Rtuť je velmi tajemná substance. Substance s magickými vlastnostmi, od nejstarších dob. Již její latinský název mnohé napovídá. Hydrargyrum, tekuté stříbro. Velmi výstižné pojmenování, pro tento kapalný, velice těžký kov. Neodmyslitelná součást všech alchymistických příruček. Kov, který lze díky jeho tekutosti mísit, měnit, transmutovat. Jak jinak, než na zlato. Bláhový sen, který se stal realitou až ve dvacátém století. Na jaderném urychlovači, pochopitelně. Alchymisté měli v podstatě pravdu. Zlato se dá ze rtuti skutečně vyrobit, nikoliv však v císařské, ústřední, alchymistické kuchyni.
André Paul Guillaume Gide (22. 11. 1869 – 19. 2. 1951) dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1947, ale proslavil se již o 10 let dříve. Tehdy stihl tvrdou kritikou SSSR a režim tam panující, i když sám s komunisty předtím sympatizoval. Bylo to jedno ze zásadních varování před sovětskou totalitou, bohužel nevyslyšené.
Už jako dítě se od jiných odlišoval – mnoho času trávil četbou a experimentováním s vědeckými pokusy, zavřený ve svém pokoji, ze kterého si vyrobil laboratoř. Ve třiceti byl na vrcholu slávy, uctíván svými kolegy. Až jednoho dne svým přátelům ukázal článek, kde mělo být šifrované poselství z jiné galaxie. Musel ho rozluštit, ale v patách mu byly tajné služby, které mu chtěly tajemství ukrást a vědce samozřejmě zlikvidovat. Geniálního matematika přemístili do psychiatrické léčebny, kde mu lékaři diagnostikovali paranoidní schizofrenii.
Jeden z nejslavnějších sovětských spisovatelů měl možná s psaním problémy větší, než tušíme. Jeho geniální a oceňované dílo „Tichý Don“ vznikalo 12 let a román „Rozrušená země“ 27 let. Povídka „Osud člověka“ o muži, kterému všechno vezme druhá světová válka, ovšem dojímá stále.
První smutné jaro, první světové války. Blátivé, deštivé, studené. Nekonečné týdny čekání v zákopech. Ve vlhku a s krysami. Zásobování vázne, kuchařům se do frontových linií příliš nechce. Ostnaté dráty, občas světlomety na obou stranách. Z války se stala děsivá a nudná hra. Jen odstřelovči se nenudí. Za každou čárku na pažbě, den dovolené navíc. Linie se posouvají a zase vrací v uzoučkém pásu několika kilometrů. Nikdo nemá dost sil na průlom, který by nepřítel nedokázal odvrátit. Tak je tomu na celé západní frontě. I zde, u městečka Ypres, nedaleko hranic s Francií.
