Budoucí slavný spisovatel pocházel z protestantské středostavovské rodiny. V jedenácti letech mu zemřel otec, významný právník a profesor, a matka ho dál vychovávala v protestantském puritánském duchu. Gide studoval na několika školách a pro špatný zdravotní stav musel studia několikrát přerušit. V letech 1893 – 1894 podnikl ozdravné cesty do severní Afriky. Na vrcholu své popularity se ocitl po skončení první světové války, kdy do jeho díla začal pronikat zájem o současné problémy, jak o tom svědčí jeho román Penězokazi (1925).
Během 30. let se stal komunistou, lépe řečeno komunistickým „spolucestujícím“ (rusky poputčík, fr. compagnon de route, angl. fellow traveller), což je bolševický termín, který vznikl po roce 1917 a označuje osobu, která intelektuálně souhlasí s ideou politické organizace a spolupracuje s ní, aniž by byla členem této organizace, často jen kvůli vlastnímu prospěchu.
Gide projevoval sympatie k vizím komunistické společnosti, ale chápal je po svém, jako realizaci moderně reformovaných vztahů prvotního křesťanství. Jako význačný spisovatel, sympatizující s rodícím se komunismem, byl vyzván, aby v roce 1936 promluvil na pohřbu Maxima Gorkého a navštívil Sovětský svaz jako host Sovětského svazu spisovatelů.
Své hluboké rozčarování z této cesty pak popsal ve své reportáži „Návrat ze Sovětského svazu“ (Retour de l’U.R.S.S., 1936), která vyvolala ostrou kritiku ze strany tehdejších levicových intelektuálů, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní osobní zkušenosti. U nás proti Gidovi například vystoupil s takovou polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize „Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí“, kde zastával pravověrné stalinistické pozice. I když sám sebe označoval za komunistického anarchistu.
Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
Lepší představu o tom, jak přesně Gide vystihl sovětskou realitu, si lze udělat podle několika zásadních výňatků z Gidova díla:
- Lidé jsou spokojení – ale s málem. Před jedním z obchodů čeká dav lidí, čekají tam od rána do večera, celé dlouhé hodiny, jen proto, že noviny oznámily novou zásilku zeleniny. Ale koupená zelenina je špatná, horší než všude jinde. Špatné a ošklivé jsou i šaty, nábytek a všechno ostatní. Je to strašlivý úpadek kvality, vysvětlitelný nedostatkem konkurence. „Jakost? Není třeba.“ – výrobky jsou tu přece bez konkurence, jiných v Rusku nedostanete. Je to věta, kterou omlouvají, často příliš milosrdně, vadné zboží i špatný vkus.
- Lidé jsou neteční – člověk by měl téměř chuť říci líní. Pro tuto netečnost byla vymyšlena stachanovština, jež nahradila dřívější knutu. Výkony dělníků a jejich úderných oddílů jsou skutečně úctyhodné – v Rusku, protože obvyklý pracovní výkon ruského člověka je hluboko pod evropským normálem. Kolik by dokázal sovětský stát, kdyby jeho občané měli temperament a vzdělání Francouzů!
- Nikde, ani v Hitlerově Německu není lidský duch tolik zotročen, zastrašen, zterorizován. Nade vším vládne Stalin, jehož jméno vyslovují s nevýslovnou úctou. Stalin, který má vždy a ve všem pravdu. Stalin uložil, prováděje hospodářské vybudování země, ruskému národu mnoho strádání. Viděli jsme jejich úsilí a tázali jsme se: Vztyčí konečně hlavu? Nikdy nebyly jejich hlavy tak skloněny.
- Je za každých okolností nepřípustné, aby morálka klesala tak nízko, jak to komunismus dělal. Nikdo si nedokáže představit tragédii lidstva, morálky, náboženství a svobod v komunistické zemi, kde byl člověk bez víry znevážen.
- Je to diktatura, ale ne diktatura proletariátu. Je to diktatura jednoho člověka, to není to, zač se bojovalo.
- Byty, v nichž bydlí sovětští muži a ženy, jsou strašlivé a musí každého rozesmutnět. Stejně ošklivý nábytek, týž obraz Stalina a jinak nic – nic odlišného, nic osobního. Lidé by se mohli stěhovat z jednoho bytu do druhého, aniž by to zpozorovali. Možná, že je to dobré pro jejich spokojenost, možná je to skutečně třeba. Nežijí doma, žijí v závodě, v němž pracují, a na sportovním hřišti, kde se baví, všichni společně, neustále pohromadě. Všichni jsou šťastni jen tím, že se jim všem bere osobnost. Štěstí všech se vykupuje jen na úkor všech. Jsou spokojeni, protože jsou přesvědčeni, že se nikomu na světě nedaří tak dobře, jako jim, a to stačí. Jsou šťastni z nevědomosti – ale tuto nevědomost je ovšem třeba udržet a zabránit tedy ve styku s cizinou. Nevědí o západních zemích téměř nic a ani o to nestojí. Nezajímá je, co se děje v ostatní Evropě, zajímá je jen, co si o nich ostatní Evropa myslí. Tam, kde končí sovětský stát, začíná noc: bída, nevzdělanost, utrpení. Nechtějí věřit, že Paříž má podzemní dráhu (1900), nevěří ani, že má Francie školy. Cizí jazyky se nevyučují, protože se už nemusí učit od ciziny – nač tedy mluvit jejich řečí?
- Mnoho se mluví o kritice. Je to však kritika nedokonalá, kritika, která nejde do hloubky. Lidé se často ptají: Je to podle předpisu? Ale o tom, je-li dobrý předpis, je-li dobrá směrnice sama, o tom se nemluví. Je to nebezpečný stav mysli, nebezpečný pro celou kulturu.
- V Leningradě jsem měl pronést přednášku. Nebylo mi to umožněno, protože myšlenky, které obsahovala, nebyly dosti zdravé, nevyhovovaly dostatečně směrnicím.
- Když projížděli spisovatelé městem Gori, kde se Stalin narodil, chtěl mu Gide poslat telegram asi tohoto znění: „Projíždějíce Gori… toužíme vás pozdravit…“ Tam se však překladatel zarazil: „Vás? Jde-li o Stalina, nestačí pouhé Vás. Vás, učitele národů. Nebo Vás, vůdce dělníků.“ A telegram byl odeslán teprve po tomto přizpůsobení.
